O příčině vzniku měst v západní Evropě se vede sáhodlouhá polemika, jejíž hlavní otázkou je, zda nejstarší západoevropská města navazovala na tradici antických měst nebo šlo zcela o nový fenomén. Analogicky v českých podmínkách by tato otázka spíše zněla, do jaké míry existuje kontinuita mezi hradištěm z doby počátků českého státu a středověkým městem.
S jistotou můžeme říci pouze to, že středověká města převzala většinu tržních a hospodářských funkcí knížecího hradiště. Hradiště navíc plnila významnou roli správní, kterou v určité míře zastávala i některá města ve 13. století. Ve 14. století se administrativní role měst spíše oslabuje a centra výkonné moci se přesouvají na královské a šlechtické hrady; samozřejmě vybraná města zůstala nadále oficiálně středisky krajské zprávy, i když faktickou správu nevykonávala.
Mezi městem 13. a 14. století existuje další řada rozdílů. Jedním z podstatných jsou práva rozšiřující se společenské třídy měšťanů a to, že města ve 13. století plně ovládal panovník prostřednictvím dosazované osoby purkrabího - samospráva měst přichází do českých zemí až s nástupem Lucemburků na Český trůn.
Již v 13. století se do měst začala stahovat vrstva řemeslníků, kteří zakládali tzv. bratrstva založená na principu solidárnosti a spolupráce. Skutečná hospodářská práva získávala bratrstva až s uznáním statutu cechu. V cechu již nešlo o ideu vzájemné podpory, ale o právo monopolu a direktivní řízení městské výroby. Toto privilegium, klíčové pro řemeslnické podnikání ve městech se poprvé objevilo právě ve 14. století.
Za jedno z dalších kritérií, která podle historických studií charakterizují středověké město, se považují hospodářská privilegia, jako jsou: právo trhu, právo mílové nebo právo vybírat clo v městské bráně.
Řada historiků často charakterizuje město kamennými hradbami, které ho v očích současníků viditelně vymezovaly proti jiným dobovým sídlům. Většina měst založených ve 13. století však kamenné hradby nejen neměla, ale dokonce ani mít nemohla, protože takové právo od panovníka nedostala. Ke konci 13. století byla ještě většina měst opevněna hliněným valem a palisádou, některá města neměla opevnění žádné. Výjimku tvořily asi dvě desítky královských měst, v nichž byla záhy po povýšení na město zahájena výstavba masivní kamenných hradeb. Ani v jejich případě však hradby nestály hned a trvalo řadu let, než bylo opevnění dokončeno. Pokud mělo takové město kamenné hradby, působilo jistě velkolepěji na venkovany, ale to neznamená, že by ho považovali více za město než ta ostatní.
Očima člověka 14. století vypadalo město jinak, než ho dnes chápeme my. Většina obyvatel chápala město jako opevněné sídliště, v němž se nacházel trh, místní soud, kostel a řemeslníci. Žil zde zástupce krále, který vybíral daně a spravoval město.
Souběžné existence obou typů měst (s kamennými hradbami i s opevněním jiného typu) si výklad vzniku středověkých měst většinou nevšímá. Stejně tak opomíjí, že z hlediska hospodářského fungování měst nebyl podstatný rozdíl mezi lokalitami povýšenými na město a starými tržními osadami, které statut města nezískala.

Městský dům vrcholného středověku se vyvinul z původní zástavby ve městech – polozemnice. Ve svých prvopočátcích byla městská zástavba totožná se zástavbou vesnickou, později se vyvinul specifický stavební typ městského domu. K tomu dochází v průběhu 13. století, v Praze možná ještě dříve. Polozemnice se mění na roubené stavby, mnohdy podsklepené nebo na zděném soklu, později přibývá i patro. Dřevěné patrové domy byly ve 14. století dominantním prvkem městské zástavby, protože zděné stavby byly stále dost nákladné. V Praze ovšem jsou zděné stavby, co se počtu týče srovnatelné s domy dřevěnými – to je ale zcela výjimečný případ. V českých městech běžné velikosti byly zděné stavby buď domy movitých majitelů, nebo budovy se specifickou funkcí veřejných služeb.

Je třeba si uvědomit, že město také nebylo jednotné. V centru se soustředilo bohatší obyvatelstvo a tím pádem zde byly vyvinutější stavební typy domů, i třeba výstavní kamenné domy a na periferii byly stále polozemnice. Jak již bylo řečeno, kombinoval se běžně i kámen se dřevem a hrázděnými konstrukcemi. Domy středně movitých majitelů tedy mohly být v přízemí zděné a v patře roubené či hrázděné. Stropy byly dřevěné povalové s hliněným výmazem, později i různě zakrýván prkny a zdobnými lištami, později ve 14. století se už běžně užívaly stropy s deskovým záklopem a středovým trámem. Tyto stropní konstrukce jsou v běžném provedení schopny překonat rozpon 6-9 m, což odpovídá výše zmíněné šířce parcely (po odečtení prostoru průchodu). Zastřešení bylo výhradně sedlové, lokálně i polovalbové. Materiálem byly běžně došky, u lepších staveb šindel a výjimečně prejz.

Parcelace města probíhala stejným způsobem jako u vesnic – tzv. lánový systém. Na parcele (městišti) tedy stál dům, za ním následovala zahrada s drobným hospodářstvím. Vlastní dům stál do ulice štítem (opět na rozdíl od pražského Starého města, kde jsou domy řazeny podélně) a parcely byly dost hluboké v poměru od 1:3 do 1:10. Ve větších městech šlo zpravidla o rozměry 10x30 m. Domy měly v přízemí průjezd do zadní části parcely – ze zcela praktických důvodů, protože ze všech tří zbývajících stran byla parcela běžně obklopena okolní zástavbou. Na rozdíl od vesnice chybělo pouze větší pole, což bylo příčinou toho, že při hladomorech netrpěly vesnice ale překvapivě města, protože byla závislá na dodávkách jídla zvnějšku.

Samotný dům byl v přízemí členěn na síň (mázhauz) a komoru. V síni se provozovalo řemeslo, byly zde hospody nebo hlavní obytná místnost (v případě, že dům neměl patro). Komora sloužila jako místnost pro vaření nebo často pro ubytování podruhů nebo dalších rodin a překvapivě jich zde mohlo bydlet i kolem deseti. V patře byly soukromé místnosti majitelů včetně ložnic. Patro mělo většinou stejně dělení místností jako přízemí. Sklep byl přístupný z ulice přes tzv. šíji nebo šachtou. Uchovávaly se zde potraviny a nápoje (víno, pivo), mohlo se zde vařit pivo i provozovat řemeslo nebo skladovat potřeby pro výkon řemesla.

Město nebylo tak husté, jak je tomu dnes. Díky zahrádkám u každého domu šlo spíš o přírodní prostředí – ne však o prostředí malebné, jak by se mohlo zdát. Přítomnost zvířectva a nedostatečná hygiena měnily velká města spíš na jakési páchnoucí jímky.

Dále v 15. století se postupně začínají parcely zastavovat do hloubky a vzniká systém loubí v centrálních částech města. Ve městě začíná být do nejcennější dům samotný, ne pozemek, na kterém stojí. Domy se slučují a rozvíjí se jejich dispozice a to dává pevný základ velkým výstavným renesančním domům.