Počátky rodu

Psal se rok 1290 a u rozestavěného hradního areálu na vrchu Osule se sešla nemalá skupina lidí a hlasitě se vítala:

„Rád tě vidím Bruno,“ vykřikl urostlý vousatý muž, který byl oblečený v suknici z velmi kvalitního sukna. U pasu měl zavěšený meč s překrásně zdobenou pochvou. Hlavu mu zdobila barevná čapka, pod kterou se ukrývala čepička z hrubého hedvábí.

„Také tě rád vidím Beneši, zestárl jsi od té doby co jsem tě viděl naposledy. Jak se má tvůj synovec Jan?“

„Má se velmi dobře, zrovna ulovil kance, když jsem odjížděl vyřídit tuto záležitost.“

„Drahý příteli je to tolik let, máme si toho mnoho co vyprávět. Vždyť jsem tě naposledy viděl, když jsme spolu prchali z té nešťastné bitvy u Kressenbrunu.“

„Nemluv o té nešťastné řeži, kde přišel náš drahý král Otakar o život. Mám na tu bitvu nemilé vzpomínky. O následcích a těch proklatých Braniborech ani nemluvím! Ale teď když se náš drahý král Václav usedl na trůn jistě budou lepší časy.“

„Máš pravdu, já nejraději vzpomínám na to jak mi můj drahý otec vyprávěl o té bitvě u Mühldorfu. Tehdá výstřelem z kuše zachránil králi Otakarovi život a ten se mu za to odvděčil vesnicí a vlastním erbem, do kterého vsadil právě tu šipku. Právě tu vesnici, která stojí dole pod kopcem a tam uprostřed za tím vodním příkopem to je naše rodová tvrz, podívej se Beneši! Je sice jen dřevěná , ale je naše.“

Bruno se usmíval a koukal dolů z kopce na ves Vitějovice. Vítr mu příjemně foukal do tváře. Měl svou ves rád, znal v ní každého muže, ženu i to nejmenší dítě. Když do Vitějovic přišel jako nový pán, nepřijali ho vesničané zrovna nejlépe, ale svou vlídnou povahou si získal jejich úctu a věrnost.

„Je to jen dřevěná špeluňka,“ odvětil s nehraným úšklebkem Beneš.

Bruno se trochu zamračil: „Přistupme k naší záležitosti. Tvůj synovec Jan se o tento kus země nestará. Nedivím se mu, tento rozestavěný hrad a vůbec polnosti kolem jsou velmi daleko od jeho ostatního majetku v severních Čechách a ty jeho cesty do Francie tomu jistě taky nepomohou.“

„Máš pravdu Bruno. Jan mi říkal, že jsi ho požádal o to, zda by ti tento kus krásné země neprodal. Sám momentálně je sice na hradě Velešíně, ale připravuje se na cestu do Francie s poselstvem a proto poslal mě, abych ti oznámil, že Jan nemá na této zemi zájem a odprodá ti jí. Cenu stanovil na 500 hřiven stříbra, je si totiž dobře vědom, že nejsi tak bohat jako on. Také ví, že dostavět tenhle hrad nebude zdarma a proto ti velmi slevil.“

Bruno se jen těžko bránil přívalu štěstí - i on teď bude mít kamenný hrad a pevnou oporu pro svůj rod. V Blanici pak s Benešem zpečetil prodej a převod panství na něj a jeho rod.

 

První synové

Dostavba hradu pokračovala i přes finanční obtíže vcelku dobře. O zásobování stavebním materiálem se staral Hnězdo; byl to již starší muž a na vše sám nestačil, tak mu pomáhali jeho dva synové Ješek a Jiřík. Oba byli velmi pracovití a šikovní, Jiřík dokonce uměl číst a psát, jelikož ho to naučil kněz Hermann z Blanického kostela, kam chodil s otcem na bohoslužby. Ve Vitějovicích tehdy kostel ještě nestál. Byl máj roku 1299 a z hradu se ozýval jásot a povyk. Ze svahu dolů běžel Hnězdo a hlasitě volal: „Je to kluk!“ Brunovi se narodil první syn, dědic panství.

Otec vzal novorozence do rukou a zvedl ho proti světlu, aby si ho prohlédl: „Synu, dávám ti jméno Přibyslav, přeji ti dlouhý a dobrý život.“ V té chvilce zavál vítr a ofoukl malého Přibyslava a ten se okamžitě rozbrečel. Otec ho zabalil do vlněných dek a vrátil ho zpět k odpočívající matce. O pár minut později si zavolal hradní pán svého družiníka Hynka: „Hynku, zde jsou zvací listy. S jedním dojeď do Bavorova s dalším do Netolic a pak také do Strakonic. Nezapomeň pozvat i naše okolní sousedy. Všem oznam tu radostnou novinu, že mám syna a oslava křtu se bude konat odedneška za čtrnáct dní. Pozvi hlavně ctěného pana Bavora.“

Hynek uložil listy do kožené torny, oblékl se a vyrazil na cestu. Za dva týdny se sjeli hosté na stále rozestavěný hrad. Pan Bavor dorazil mezi prvními. Oslava se protáhla do ranních hodin, po celou dobu teklo víno a medovina proudem. Druhý den se hosté po obědě rozjeli na svá panství a na Vitějovickém hradě opět zavládl čilý stavební ruch. Kněz Hermann byl tehdy velmi šťastný, že mohl pokřtít prvorozeného syna pana Bruna.

Uplynul celý rok a na hradě se opakovala stejná scéna, jen neběžel ze svahu Hnězdo, ale jeho syn Ješek. Byl tak rozrušený, že zakopl a zlomil si prst. I přes velkou bolest doběhl do vesnice a vyvolával tu novinu: „Náš hradní pán má druhého syna a jmenuje Werner!" Celá vesnice se radovala až na starého Bořuta, který byl hluchý a vůbec nepostřehl, že se něco děje. Stejně jako před rokem vyrazil Hynek po okolních panstvích a sezval urozené panstvo na oslavu narození druhého syna pana Bruna. Znovu dorazil i pan Bavor a přijel s ním jeho bratr Vilém. I tentokrát se slavilo do ranních hodin. Werner byl pokřtěn také v Blanickém kostele. Oba bratři rostli a jako zázrakem se jim vyhnuly veškeré nemoci. Když byly Přibyslavovi čtyři roky, narodil se třetí z bratrů a ten dostal jméno Racek. Třetí syn byl mnohem menší než Přibyslav a Werner a již od mala trpěl na různými neduhy, které se jeho bratrům vyhnuly.

 

 

Samostatnost

Čas se hnal kvapným tempem jako řeka při povodni. Když bylo Přibyslavovi sedm let, opustil bezpečí matčiny sukně a začal ho vychovávat Bruno v duchu rytířské tradice. Tehdy dostal svůj první meč. Byl tupý.

„Otče, ten meč není ostrý, jak s ním mám porážet protivníky a bránit naše zájmy?“

Bruno se hlasitě rozesmál a uklidnil ho, že je to meč jen cvičný a že na ostrý si musí ještě pár let počkat.

„Nejdřív se budeš muset naučit zacházet s mečem a štítem. Také v sedle se musíš udržet a kopí pevně držet.“

Ten den dostal malý Přibyslav svou první lekci o tom jak používat meč a štít, tehdy ještě netušil, jak moc se mu to v životě bude hodit. O rok později dosáhl věku i Werner a dostal stejný meč a štít jako jeho starší bratr. Každý den spolu trénovali boj.

Bylo nebývale teplé léto a všichni tři bratři leželi na stráni za hradem a pohodlně lenošili na zemi vyhřáté zemi. Malého Racka sebou spíše trpěli. Byl neohrabaný a pořád velmi neduživý a nešikovný - jako by nedovedl ovládat své vlastní tělo. Starší bratři mu neustále utíkali a tropili si z něj posměšky. To ukončil až rázný zásah otce Bruna. Od té doby byli ti tři neustále spolu.

Jednoho zářijového rána probudilo bratry ržání koní. Vykoukli z okna na nádvoří a tam stál štolba Vojíř a držel tři mladé hřebce s novými postroji a sedly. Chlapci vyběhli ven, kde se málem srazili s Jiříkem, synem Hnězda. Byl to již dospělý muž. Jiřík se usmál a pravil:

„Vy jste mi nějací splašení.“

„Ty jsi neviděl ty nádherné koně venku?“ zeptal se ho Přibyslav.

„Viděl jsem je, Vojtěch říkal že jsou pro vás.“

Když to chlapci uslyšeli, rozběhli se k místu, kde stál Vojtěch a začali si koně prohlížet.

„Jsou pro vás,“ ozval se silný hlas Bruna, který měl již šedivé vlasy.

„Ten černý je Přibyslavův, ten tmavě hnědý je Wernerův a ten světle hnědý menší je, Racku ,tvůj.“

Bratři přistoupili ke koním a každý mu dal jméno. Ten Přibyslavův dostal jméno Archibald. Druhého dne začala výuka jízdy na koních. Bratři z nich padali jako zralé hrušky ze stromů a po několika hodinách měl každý několik modřin.

Sychravá zima roku 1314 přinesla vlnu nemocí a jedné podlehl i starý Bruno. Bylo teď na jeho synech, aby převzali správu panství a jeho úlohu u Vyšehradské kapituly. Přibyslav převzal správu panství a Werner se zavázal chránit stezku vedoucí do Prachatic a sám se ujal přestavby nové části Prachatic. Racek byl ještě mladý a tak zůstal na hradě. Prvním záměrem Přibyslava bylo postavit vesnici na zlatém potoce těsně na hranici panství v sousedství se Zlatokorunským klášterem. Výstavbou této vesnice, nazvané Freudenthal, byl pověřen Jiřík, syn Hnězdův. Během výstavby se však zjistilo, že vesnice nestojí na Vitějovickém panství ale na pozemcích kláštera. Opat kláštera tak bratry z Vitějovic zažaloval a soudil se o to, komu ves bude náležet. Spor rozťal až pan Bavor ze Strakonic, který se postavil na stranu Zlatokorunského kláštera. Vesnice zůstala v majetku kláštera, ale byla udělena k doživotnímu užívání bratrům z Vitějovic. To také dosvědčil na hradě Příběnice v dubnu toku 1315 pan Petr I. z Rožmberka, bratr nové manželky Bavora ze Strakonic. Vitějovičtí tak dostali za přilehlý les 33 pasovských denárů a až do konce jejich dnů jim připadly výnosy z vesnice.

 

Nové začátky

Na podzim roku 1317 na Vitějovickém hradu prodléval Přibyslav, Werner i Racek. V krbu plápolal oheň a jeho záře vytvářela stíny nábytku na výdřevě místnosti . Přímo nad krbem vysel štít Přibyslavova děda Wernera. Ten štít měl v bitvě u Mühldorfu, tehdy ještě jako voják. Bratři seděli u dubového stolu v křeslech s ovčími kožešinami a spokojeně usrkávali medovinu, kterou měli velice rádi. Přibyslav zavolal na Hynka, aby dolil bratrům medoviny a zvážněl:

„Bratři drazí, přijel posel se zprávou od Bavor ze Strakonic. Jak jistě víte, jeho otec obdržel jako svatební dar panství na jih od Budějovic.“

„No jistě, to je hned vedle Zlaté koruny jmenuje se to tam nějak jako Řešín nebo Přešín,“ přemýšlel Racek.

„Pořešín, ty popleto!“ rázně ho opravil Werner.

„Pan Bavor je už velmi starý a nezvládá Pořešínské panství spravovat, neboť nesousedí se zbytkem jeho držav.“

„A co my s tím?“ optal se Werner.

„Pan Bavor mi poslal tenhle list, kde nás žádá, abychom vyměnili naše rodové panství za Pořešín.“

„Zbláznil ses?“ vykřikl Racek.

Oba starší bratři se na něj ohlédli a zamračeným výrazem mu dali najevo, že jeho chování není právě nejvhodnější. Přibyslav usrkl z pohárku medovinu a pokračoval: „ Chápu, že naše rodové panství dostal náš děd za zásluhy, ale podívejte se sami. Hrad je obrovský, nemáme šanci dostavit ani druhou věž. Tam kde se zeď opraví, druhá už padá a našich šest vesnic nikdy nebude mít takové výnosy, abychom dokázali hrad a panství udržet v chodu.“

Werner se zadíval do ohně, odplivl si a pravil: „Pravdu máš, Přibyslave. Hrad je to veliký a my jsme jen malý rytíři. Když král Přemysl tento hrad zakládal, jistě netušil, komu se do rukou dostane. Podívejte se na naše šaty, vždyť sukno už prosvítá, jak dlouho je nošené. Vyjeďme se podívat na to Pořešínské panství a porovnejme jej s naším.“

Uražený Racek si něco zabrblal, ale podvolil se starším bratrům. Musel poslechnout.

Dva dny na to již bratři seděli v sedlech a s malým doprovodem jeli lesem směrem na východ k Pořešínskému panství. Pod zlatokorunským klášterem přebrodili Vltavu. Noc pak strávili v hostinci U Koníka. Druhého dne pak přejeli hranice pozemků kláštera a vjeli na Pořešínské panství. První, co uviděli, byl muž, který obdělával malé políčko. Jmenoval se Matouš.

„Hej člověče, pověz nám kudy k hradu,“ oslovil ho Přibyslav.

„ K hradu to máte ještě kousek cesty a ta je po poslední bouři poničená a špatně znatelná. Mohu s vámi poslat svého syna Vítka. Dnes už má odpracováno. Hej, Vítku!“

Z chléva vyběhl hubený zarostlý mladík, a když viděl urozené pány hluboce a s hranou grácií se uklonil až k zemi. Poté vyvedl z chléva mulu, vyskočil na ní a pobídl jí k pochodu. Celá výprava tak vypadala poněkud směšně. V pozdním odpoledni dorazili do velké vesnice zvané Kaplice. Bylo to pěkné upravené místo.

„Tady přespíme a zítra pojedeme na hrad,“ rozhodl Přibyslav.

Ráno probudila bratry příjemná vůně. To hostinská pro ně chystala sladkou kaši se sušenými švestkami a slazenou medem. Po vydatné snídani probudili i Vítka, který s nimi do noci pil. Pozvali v něm dobrého společníka – byl zábavný, ale prostořeký. A ten jeho zpěv. Jaký ten měl hlas. Vyšli před hostinec, kde již pomocník šenkýře Ondřej osedlal koně. K hradu to bylo sotva půl hodiny jízdy. Na místo dorazili zrovna v čase, kdy dělníci začínali zase pracovat na stavbě. Hrad nebyl velký ani malý. Měl patrový palác, bránu a vysokou okrouhlou věž s prejzovou střechou. První dojem bratry zcela překvapil. Čekali polodřevěný hrádek, ne větší než jejich stará dřevěná tvrz dole ve Vitějovicích. Stál tady ovšem překrásný hrad přesně podle dobových zvyklostí.

„ Vítám vás!“ volal na ně z dálky starší muž a spěchal k nim, co jen mu nohy stačily. „Jsem Vojtěch, purkrabí Pořešínského hradu a přilehlého panství. Pan Bavor se omlouvá, ale kvůli zdravotním problémům zde nemohl být. Proto pověřil mne, abych Vás provedl po panství a náležitě se o vás postaral.“

Vojtěch provedl bratry po hradu a pak vyjeli na obhlídku panství. Země to byla nádherná. Plná lesů protínaných políčky a pasekami. Východní část hranice byla řeka Malše, krásná bystřina s ledovou vodou, která se vinula skalnatým údolím. Na západě pak dominium Rožmberské a řeka Vltava.

„Celé panství čítá dva tucty vesnic a opevněných dvorců, Kaplice a hrad,“ vysvětloval bratrům Vojtěch. Přibyslav s Wernerem i Rackem se na sebe významně usmáli. Večer, když dorazili zpět do hostince v Kaplici, se bratři sešli u stolu a společně debatovali nad výhodami a nevýhodami výměny panství.

„Vyměníme ho, budeme mít větší výnosy a i naše postavení bude lepší,“ pravil Přibyslav.

„Ano jsem pro výměnu, hned po návratu zahájíme stěhování. Bavorovi muselo již stáří zatemnit mysl, když chce s námi měnit,“ pronesl Werner.

„A co památka našeho otce. Pomysleli jste vůbec na naše předky?“ dodal vyčítavě Racek.

„Jistě máš pravdu Racku, ale ty pomysli na to, jak se náš rod může stát významným. Myslím, že náš otec i děd by si přáli, aby naše moc rostla a majetek se množil, tak jak oni sami to započali.“

Přibyslav s Wernerem se na sebe významně podívali a společně se otočili k Rackovi. Nejmladší bratr byl trochu pomalejší v uvažování a tak mu chvilku trvalo, než si vše urovnal v hlavě. I on se ale nakonec usmál a souhlasil s výměnou panství.

Po návratu na Vitějovice a podepsání patřičných smluv s panem Bavorem se začalo horečně připravovat stěhování na Pořešínské panství. Bratři chtěli být v novém domovu ještě před zimou a tak velmi spěchali. Vozy byly naplněny a do nového domova společně s bratry odjížděla i část družiny. Jediný, kdo málem zaspal odjezd, byl Petřík syn statkáře z Olbramova. Jeho nedochvilnost rozpalovala vždy Přibyslava doběla, ale Petříkův pohled plný laskavosti a dobrosrdečnosti vždy vše napravil.

Kolona čítající šest vozů tažených voly vyrazila brzo ráno. Bratři jeli společně vpředu a slíbili si, že se nebudou otáčet zpět za minulostí a společně budou hledět vstříc novému zítřku. Po půldni cesty se od skupiny odpoutal Přibyslav a společně s Jiříkem a několika dalšími vyjel napřed, aby se přesvědčil, že je vše připraveno na příjezd. Když překračovali brod pod klášterem Zlatá koruna, splašil se pod Jiříkem kůň a při pádu se udeřil do hlavy. Přibyslav zanechal Jiříka v klášteře pod dohledem ctihodných bratrů a pokračoval v cestě na Pořešín. Byl večer, když dorazil k hradu a zabušil na okovanou bránu. Do malého okýnka v bráně strčil hlavu mladý muž a nevrle se ptal, kdo je za dveřmi a čeho si žádá. Do Přibyslava vjel vztek a vykřikl: „Jsem Přibyslav, tvůj pán a majitel tohoto hradu. Okamžitě otevři dveře a pusť mě dovnitř!“ Vrata se rychle otevřela a z paláce rychle běžel Vojtěch, který slyšel hluk od brány. „Radime, copak nepoznáš pana Přibyslava?“ huboval strážnému, který se raději koukal do země.

Kolona s věcmi dorazila za dva dny v pravé poledne. Okamžitě začalo horečné vybalování. Tedy družina a osádka hradu vybalovala, urození pánové se věnovali povinnostem ohledně panství. Největším problémem byla smečka vlků, která dva dny dozadu roztrhala správce statku U tří lip ve vesnici Dlouhá. Jelikož ještě neznali místní lidi, padla volba na nového správce a to Jiříka. Ten se hned po svém návratu z kláštera odebral na cestu, aby se chopil svého nového úkolu.

Necelý měsíc po přestěhování dorazil k hradu posel přinášející špatnou zprávu. Zemřel pan Bavor, aniž zanechal potomků. Zbyla po něm vdova Markéta a bratr Vilém. Po zádušní mši se k bratrům přidala paní Markéta a s ní se objevil i její bratr Petr, hlava rodu Rožmberků, sousedů panství Pořešínského.

„Musíte se podívat k nám do Krumlova, celý jsem ho nechal přestavět pro svou choť, žel bohu si ho moc neužila a odebrala se k pánu,“ pravil Petr z Rožmberka.

„Je nám tvého zármutku velmi líto pane Petře, do Krumlova zavítáme rádi spolu s Wernerem, ale Racek se odebírá do kláštera dominikánského, kde by rád složil řeholní slib.“

Krumlov

Od pohřbu Bavora uplynulo několik týdnů a z Krumlovského hradu jel na koni posel k Pořešínu. Doručil pozvání pana Petra pro ctěné bratry Přibyslava a Wernera. Vše se začalo chystat k odjezdu na návštěvu k panu Petrovi.

„Proč by nás zval, když by nechtěl nic důležitého?“ kroutil hlavou Přibyslav.

„To nevím, bratře, ale z pohledu paní Markéty se dalo vyčíst, že má něco za lubem.“

„Koupil jsem pro něj jako dar tuhle dýku s vyřezávanou rukojetí, snad se mu bude líbit.“

Werner vzal dýku do rukou a znaleckým okem si jí prohlížel. Rozhovor obou bratrů přerušil až pobočník Wernerův Rudolf, který jim přišel oznámit, že jsou koně připravení k odjezdu. Oba rytíři se opásali meči, připnuli si ostruhy a vyhoupli se do sedel. Cesta jim příjemně ubíhala, i když foukal studený vítr. Na Krumlov dorazili pozdě odpoledne a v bráně už je vítal purkrabí Jan. Jan byl velmi starý muž a sotva se držel na nohou. Koně odvedli ke stání a v doprovodu Jana se vydali do paláce, kde již plápolal oheň v krbu, a bylo příjemné teplo. V místnosti bylo několik lidí. Paní Markéta, vdova po Bavorovi, oba bratry vlídně přivítala a usadila je ke stolu. To právě příchozího pana Petra trochu rozladilo, protože na něj sestra nepočkala a tak si sedal sám jako poslední. Přibyslav se usadil do křesla naproti oknu a všiml si překrásné dívky, která seděla na sedátku a koukala z okna ven. Před sebou měla hedvábný závoj, který obšívala zlatou nití. Než si jí však stačil prohlédnout, promluvil pan Petr: „Má sestra mi říkala, že vy dva jste velmi spolehliví a oddaní rytíři, a že jste dobře sloužili panu Bavorovi až do konce jeho dnů.“ Bratři rádi slyšeli chválu a jen skromně přikývli a významně se podívali na paní Markétu. Ta se jen pousmála a dál dělala, jako by se jí to netýkalo. Pan Petr pokračoval:

„Teď, když jsme sousedé, měli bychom se vídat častěji, jistě najdeme společnou řeč! Když nejste vázání lení přísahou, jste svobodní rytíři, ale sami se zamyslete, zda by nebylo lepší být součástí něčeho většího,“ ukončil svou řeč Petr a s úsměvem sledoval zaražené obličeje obou bratrů.

„Ehm,…“ chtěl začít mluvit Přibyslav, ale Petr ho obratně přerušil. Byl to velmi dobrý řečník a diplomat.

„Viděl jsi, pane Přibyslave, venku Jana? Toho starého muže?“

„Viděl jsem ho, sotva se držel na nohou.“

„Takový purkrabí krumlovský to by byl úřad hodný rytíře tvého formátu.“

„Jak vím, jsi svobodný a má nejmladší sestra není sezdána.“

Přibyslav zůstal němý úžasem. Snažil si v hlavě srovnat vše, co právě slyšel a bál se, že je snad jen ve snu. Ale pokud to byl sen, nechtěl se probudit.

„A pro tebe, pane Wernere – kolem Krumlova je spousta lesů a ty potřebují dobrého správce, který by dohlédl na to, aby se škůdci nepřemnožili a neničili úrodu na našich polích a aby zvěř neprchala do sousedních honiteb.“

Teď i Werner seděl jako přikovaný a neměl slov. Petr se usmíval, věděl, že má vyhráno. Tak se stalo, že Pořešínští bratři vstoupili do služeb Petra I. z Rožmberka. Přibyslav jako nástupce Janův a budoucí manžel nejmladší sestry Petrovy, Zdislavy. Werner pak jako lovčí a správce lesů Rožmberských.

Svatba

Zásnuby se Zdislavou se konaly na Krumlově na den svatého Klimenta. Tehdy Přibyslav se svou nastávající poprvé promluvil. Měla líbezný hlas a roztomile se usmívala. Neměli však na sebe mnoho času, protože pan Petr vyzval všechny přítomné pány k lovu jako oslavě tak důležité chvilky. Na lovu pak Werner skolil první ranou z kuše starého lišáka, který drancoval okolní kurníky a tak se osvědčil ve své úloze lovčího a správce lesů.

Na Krumlov pak Přibyslav dojížděl kdykoliv mu to povinnosti u rozestavěného Pořešína dovolily. Mohl se tak se svou budoucí ženou lépe seznámit. Poznal na ní, že v něm našla zalíbení, ale také poznal, že jí něco trápí. Bál se však zeptat a tak zašel za jejím zpovědníkem, zda on by mu neporadil. Z knězových nejasných slov pochopil, že Zdislavu trápí odchod z velkého Krumlovského hradu na malý Pořešín, který byl kdesi v lesích.

Svatba se konala v Hohenfurtu a hned po ní odjeli společně k Osovskému dvorci, který sloužil jako přechodné bydliště pro Přibyslava. Druhého dne vzal hradní pán svou paní na vyjížďku k rozestavěnému hradu. Pořešín nebyl tak špatným hradem, jak čekala. Kdyby se uspíšila přes léto stavba, mohli napřesrok již bydlet na hradě, který by jim skýtal více pohodlí ke společnému žití. Oba manželé v doprovodu Ondřeje a Petříka vjeli na staveniště, kde se jim dělníci klaněli. „Tady bude druhá brána a támhle vyhloubíme příkop, který v jedné části prosekáme skrze skálu,“ ukazoval Přibyslav na místo, kde byly čtyři muži, kteří lámali skálu pomocí ohně a ledové vody.

Čas plynul a na konci léta 1319 se Přibyslav se Zdislavou stěhovali na Pořešín, který byl ale stále ještě rozestavěný. V ten samý rok se Petr z Rožmberka postavil proti českému králi a ten ho propustil ze svých služeb. Tehdy v malých potyčkách si Petr potvrdil jak silnou oporu má v Pořešínských bratrech. Při jedné z potyček byl Přibyslav raněn a přišel o část levého prsteníčku. Zachránil však mladého Rostislava před jistou smrtí. Na lůžku pak strávil celý měsíc a i sám Petr z Rožmberka ho přijel navštívit.

Na jaře 1321 zemřel krumlovský purkrabí Jan. Petr z Rožmberka dostál svého slibu povolal k sobě svého švagra a jmenoval ho purkrabím hradu Krumlov a správcem přilehlých statků. Jmenování proběhlo ve velkém sále Krumlovského hradu. Pan Petr sezval své many a před nimi pak předal Přibyslavovi jmenovací listinu a zdobený meč pomocí něhož měl sjednávat právo na Rožmberských statcích. Po ceremoniálu byl přizván i Přibyslavův bratr Werner a oba byli oficiálně jmenováni rádci pana Petra.

 

 

Tento příběh je smyšlený, avšak postavy jsou skutečné. Příběh byl vytvořen pro potřeby našeho projektu a je koncipován tak, aby odpovídal tehdejším reáliím života.

 

Pan Přibyslav má základ v reálné postavě.

Z historie o panu Přibyslavovi víme jen kusé informace. Byl nejstarším ze tří synů Bruna z Vitějovic .Z jeho dvou bratrů víme pouze o životě Wernera, jeho nejmladší bratr Racek Jeho nejmladší bratr Racek je naposledy zmiňován v roce 1317 a jeho další osudy jsou neznámé. V roce 1320 se Přibyslav stává purkrabím na rožmberském Krumlově, v této funkci pak zůstává až do své smrti, která nastala někdy po roce 1348.

Přibyslav se narodil před rokem 1300. První písemná zmínka pochází z roku 1315 kde jsou bratři uváděni s predikátem z Vitějovic. Tento přídomek je dán sídelním tvrzí Vitějovice odkud pochází předkové pánů z Pořešína.

Zde je výpis dochovaných zmínek o panu Přibyslavovi tak jak je sepsal Johann Mathias Klimesh

1315, 23. dubna, Příběnice – nejvyšší český komoří Petr z Rožmberka dosvědčuje , za jakých podmínek byl urovnán spor mezi klášterem Zlatá koruna a bratry Wernerem, Rackem a Přibíkem z Vítějovic o hranice panství u vesnice Freudenthal ležící na Zlatém potoku: Sporný les mezi Zlatým potokem a Prachatickým potokem (Dubleba) připadl klášteru, a ten musel bratrům z Vítějovic zaplatit 33 pasovkých denárů a  ve spornou oblast vesnice Faruenthal přenechal bratrům k doživotnímu užívání.
datováno v Příběnicích anno Domini millesimo CCCXV in die sancti Georgii martyris gloriosi.
Originál na pergamenu v knížecím švarcenberském archivu v Krumlově. Pangerl, Kniha listin, Fontes rerum Austr, 2. XXXVII. Strana 60 – 61.
Příběnice, kdysi jeden z nejpevnějších hradů Vítkovců z Rožmberka je v současnosti zříceninou, která se tyčí na Lužnici pod Táborem. Frauenthal je farní vesnicí jihovýchodně od Prachatic, ležící na Zlatém potoku.

1317, 27. února, Netolice – Werner, Racek a Přibík potvrzují, že přijímají na zlatokorunském panství a půdě založenou vesnici Frauenthal (Freudtal) vedle na Zlatém potoce položeného lesa Strobole od opata Theodoricha a zlatokorunského konventu jen k doživotnímu užívání. Jakéhokoliv jiného práva na vesnici se zříkají proto, aby vzpomínka na jejich zemřelého otce a ostatní předky  v klášteře Zlatá Koruna zůstala neposkvrněna. Acta sunt autem hec in netolic anno domini millesimo trecentesimo decimo septimo, tercii Kalendas Marcii.

Originál na pergamenu v klášteře Vyšší Brod s pouze jednou přivěšenou pečetí z bílého vosku. Tato pečet patří Přibíkovi a je na ní přilba ozdobená šipkou. Nápis zní: „+ Pribislai de Witiegevc“. Pangerl, Kniha listin Vyšší Brod, Font. rer. Austr. 2.,XXIII., strana 65

1317, 2. září, Velká Blanice – Bavor III. z Bavorova se vzdává po výměně panství Vítějovice od bratrů Wernera, racka a Přibíka z Vítějovic za panství Pořešín ve prospěch cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna dílu prvně jmenovaného panství, totiž vesnice Frauenthal a sousedního lesa na Zlatém potoce. Svědkové: Pan habrko z Dobravic, kazatelé Filip a Štěpán, farář Hermann z Blanice, Henzlin farář z Jinína, Petr z Třešovic,Andreas rychtář z Netolic a další.
Dictum in Blanitz anno domini MCCCXVIJ in crastino sancti Egidii confessoris.
Originál na pergamenu ve Vyšším Brodě. Pečeť, která kdysi patřila k listině již neexistuje. Pangerl, Kniha listin Vyšší Brod, Fontes rerum Austr. 2. XXIII., strana 66
Doubravice leží v okrese Volyně, farnost Čestice , Jinín a Třešovice se nacházejí v okrese Strakonice. Blanicí rozumíme dnešní Velkou Blanici v okrese Vodňany.

1337, 10. ledna, místo neznámé – Markvart z Weichseln prodává klášteru Zlatá Koruna veškerá práva k vesnici Weichseln u Krumlova za 200 kop pražských grošů. Pečetí: Přibík z Pořešína, purkrabí krumlovský a Ješek z Čekau.
Originál na pergamenu ze švarcenberského archivu v Krumlově. Ze tří na pergamenu visících pečetích, je první Přibíkova,  tištěna na černém vosku, skládá se ze štítu na kterém je šipka a nápis „+S.Pribislai de Porzieschin“. Pangerl Kniha listin Zl. Koruna, Fontes rerum Austr. 2 XXXVII. str. 89 – 90.
Weichseln leží severně od Krumlova. Dolní Čakov je dnešní Čakovec v okrese západně od Budějovic.

1347, 8.září, Český Krumlov – Petr z Rožmberka, nejvyšší zemský komoří potvrzuje se souhlasem své ženy Kateřiny a svých synů Petra a Jošta všechny dary a listiny svých předků klášteru Schlagl předložené proboštem Mikulášem II.  a prověřené jím, jeho syny Petrem a Joštem a jeho zeťem, Tobiášem z Bechyně a z kamenice a svým ministeriálem Buškem z Bernartic, bratry Přibíkem a Wernerem z Pořešína, Mikulášem z Podnavic, janem z Čakova, Vlčkem z Dobronic a mnoha dalšími.
Originál na pergamenu se dvěmi připojenými pečetěmi v archivu Schlagl v Horním rakousku. Kniha listin d. landes ob. D. Enns, VII.29
Klášter Schlagl leží na řece Muhl v Horním Rakousku. Jeho historie byla v roce 1877 výborně zpracována Laurencem Prollem.  Pod názvem Bechyně mám na mysli město stejného jména na Lužnici, a pod názvem Kamenice rozumíme Kamenici nad Lipou severně od Jindřichova Hradce. Bernartice jsou v současnosti městečko severozápadně od Bechyně.

1348, 8. června, Český Krumlov – bratři Petr, Jošt, Oldřich a Jan z Rožmberka se zavazují, že klášteru Vyšší Brod zachovají propuštění od daní od krále Karla IV. Jako svědkové a spolupodepsaní figurují jejich věrní a milí rádcové Bušek z Bernartic, Werner a Přibík z Pořešína, Mikuláš z Podnavic, Ješek z Čakova a Vlček z Dobronic. Datováno latinsky.
Pangerl, Kniha listin Vyšší brod, FRA 2. XXIII. str. 93.
Cisterciácký  klášter vyšší Brod na Vltavě byl založen Vokem I. z Rožmberka v roce 1259.