Prak byl po boku luku jednou z prvních zbraní na dálku. Konstrukčně je velice jednoduchý, materiálově dostupný a tak se z něj stala především ve starověku obávaná zbraň. Prak se skládá ze dvou „ramen“ a kapsy. Jedno rameno je zakončeno očkem pro uchycení na prst střelce a druhé uzlíkem pro snadnější a přesnější vypuštění. Vyráběl se většinou z kousku kůže nebo z látky. Co se dostřelu týká, mluví se i o 250m. Střelba z praku je, ale velice složitá náročná a vyžaduje nekonečné hodiny cvičení možná i proto se do dob středověku prak v armádě udržel, spíše jako levná metací zbraň používaná méně významnými složkami vojska. Své uplatnění, ale pořád nacházel například při lovu. Lovilo se s ním především ptactvo, ze kterého by po zásahu lukem či kuší moc nezbylo. Při nesprávné střelbě z praku je velice snadné vyslat projektil o 90-180strupňů jinam než bylo původně zamýšleno, což je velice nebezpečné prakovníkovu okolí. Jako munice se používaly kameny šikovných rozměrů, hliněné kuličky, nebo odlévané kuličky (ale ty především v době starověku).

 

Brevíř Renauda z Baru kolem 1305                                       Střelba z praku; foto Pořešín

Mnohdy ne příliš známou modifikací praku je tak zvaný fustibal. Konstrukce je vylepšena o dřevěnou násadu, na které je uchycen vlastní prak. Očko praku se zachytávalo za háček na špici fustibalu, ze kterého ve správné chvilce sklouzlo a vypustilo projektil. Munice do fustibalu bývala velice podobná jako do praku ale výrazně větší a těžší.

Střelba z fustibalu