Samostříl neboli kuše je na začátku 14. století na vrcholu své slávy. Tato zbraň již podstatně vytlačuje luk a to díky své konstrukci, která zaručovala lepší zacílení a menší únavu střelce při míření, také výcvik s kuší je o mnoho jednodušší než s lukem. Na rozdíl od luku je kuše čistě mechanickou zbraní fungující na principu páky a tažné síly. Natahování kuše se provádělo pomocí vlastní síly střelce, nebo napínacím hákem, který měl střelec u pasu a tahem těla kuši natáhl. Projektil, jenž byl vystřelován, se nazývá šipka. Šipka je co se týče délky asi poloviční oproti šípu, je opatřena dvěma směrovkami a kovovým hrotem, který byl nasazován pravděpodobně stejně jako u šípu. Lučiště samostřílu bylo vyráběno také z pružných a pevných dřevin, ovšem díky veliké napínací síle kuše na vcelku malém lučišti mohlo docházet k praskání nebo únavě lučiště, což mělo za následek snížení účinnosti a dostřelu. Pro odstranění tohoto nežádoucího jevu se na venkovní stranu lučiště lepily materiály, které odolávaly napínání, jako jsou například zvířecí šlachy. Na vnitřní stranu se naopak lepily materiály odolné vůči stlačování, jako je rohovina. Tato lučiště pak nazýváme kompozitní. Kuše se skládá z lučiště, sochy, třmenu a spouštěcího mechanismu. Kuše díky své vysoké průraznosti dokázala lehce proniknout i kvalitní zbrojí a zabít tak i vysokého a dobře vystrojeného šlechtice, proto došlo k vydání zákazu používání papežem, který zakazoval užití kuší proti křesťanským vojskům. Toto nařízení bylo však zpravidla ignorováno.

Maciejowski bible polovina 13.století