Zdislava spatřila světlo světa den před svátkem narození panny Marie léta Páně 1298. Byla to nečekaná radost.

Narodila se do rodiny, která měla se těšit velké slávě i čelit velkým pádům – to ale v tu chvíli bylo dálnou budoucností. Otec Jindřich z Rožmberka netěšil se právě přízni krále, když snažil se mu již velmi mlád odporovat ve věcech vladařských. To mělo se ale brzy změnit. Jindřich byl synem slavného otce, zakladatele rodu, Voka, který vystavěl i rodové sídlo na ostrohu nad řekou Vltavou. A na tomto vznešeném místě narodila se i Zdislava.

Dívka byla pokřtěna ve výstavném kostele v cisterciáckém klášteře v Hohenfurthu, který jest rodovou památkou. Bratři cisterciáci se zde usadili na přání paní Hedviky z rodu Schauenberg, chotě slavného Voka. Z jejího rodného panství přišli i bratři ze svatého kláštera ve Wilheringu a nový klášter vystavěli na významném vltavském brodu. Paní Hedvika byla o mnoho let mladší a proto toho času, již 36 roků po smrti pana Voka, byla již do třetice provdána a to za pana Friedricha von Stubenberg. S rodem Schauenberků byli však Rožmberkové ve velmi dobrém vztahu i nadále a dokonce bratr pani Hedviky, toho času hlava rodu Wernhardt stal se kmotrem právě narozené Zdislavy. Svátost křtu udělil Zdislavě velectěný biskup pasovský Bernhardt von Prambach a přítomni byli všichni významní členové jihočeských i rakouských rodů, Vítkovci z Hradce, Landštejna, Krumlova i Nových Hradů, páni strakoničtí i proslulí Michalovicové a von Kuenring. Snad i nějací páni z východních Čech z matčiny strany byli přítomni, ale ti neutkvěli v paměti či nebyli v tak hojném počtu. Jen bratři matky Elišky byli jistě zde, páni Jan a Štěpán z Dobrušky.

V raném věku Zdislava trávila čas na rodném Rožmberku spolu se staršími sourozenci Petrem, Markétou, Johankou, Anežkou a Eliškou. Matka se dětem věnovala celé dny spolu s komornou Doubravkou, ty dvě byly dobrými přítelkyněmi. Tuto dobu ale Zdislava moc nepamatuje, stejně jako vlastního otce Jindřicha, který byl šťastným řízením osudu jmenován nejvyšším komorníkem Českého království a odjel vykonávat své povinnosti do Prahy. To se událo léta Páně 1301.

Následující rok přinesl převratnou změnu v celé rodové historii – nešťastně vymřela větev krumlovských Vítkovců a díky již nabyté přízni krále zdědili jejich majetky právě Rožmberkové. Rodina opustila své sídlo v Rožmberku a novým sídlem stal se hrad v Krumlově, taktéž na ostrohu vltavském. Krumlov byl již v této době městem a významným místem na kupecké stezce, na rynku byly již první kamenné domy nejbohatších měšťanů a stavěly se hradby. Město si ale žilo svým vlastním životem. Hrad byl snad stejné velikosti i výstavnosti jako ten rožmberský, ale pozicí výhodnější pro rozšiřování moci. Proto snad otec zvolil tuto výměnu. První vzpomínky ze Zdislavina dětství pochází tedy až odsud.

První vzpomínka z dětství je velmi příznačná pro celý Zdislavin život. Bylo tehdy studené ráno a celý hrad se chystal na ranní mši ke kostelu svatého Jošta. Už byl čas vyrazit a čekalo se jen na pár opozdilců, Zdislava ale ležela na zemi a odmítala se obléct za každou cenu. Tato vzpurnost jí provází celým životem. Nebylo to proto, že by odmítala jít do kostela, ale proto, že to po ní někdo z principu vyžadoval. Do kostela naopak chodila ráda, ráda poslouchala příběhy, které se udály v dávných dobách. Jestli do toho kostela tenkrát šla nebo ne si už nikdo nepamatuje, vlastně si nikdo kromě Zdislavy nepamatuje na tento ničím nevýznamný den. Snad kvůli tomu neměla tenkrát Doubravka nepříjemnosti.

Jako malá chodila Zdislava často za farářem u svatého Jošta, jmenoval se Adalbert a pamatovala si ho ještě jako mladého. Rád rozmlouval jako vzdělaný člověk, ne jen jako farář a služebník Boží. Kostelík svatého Jošta byl u hradeb blízko mostecké brány. Zdislava chodila v doprovodu Doubravky do podhradí a do kostelíka, neměla moc přátel a v kostele se cítila bezpečně. Sestry nikdy neměla moc v oblibě a Petr byl o tolik starší, že z dětských her už vyrostl.

Až příliš brzy povolal si Bůh k sobě otce i matku, Eliška zemřela léta Páně 1307 a Jindřich léta Páně 1310. Uloženi byli v hrobce v Hohenfurthu. Zdislava byla stále ještě dítětem a bratr Petr se stal jejím poručníkem. Po otcově smrti získal však jeho post nejvyššího komorníka a musel se odebrat do Prahy. Zdislava v tak rychlém sledu událostí přišla téměř o všechny své nejbližší. Farář Adalbert přimluvil se však u Petra ještě před jeho odjezdem do králova města, aby poslal sestru do Hohenfurthu a ta ulevila si zde své bolavé duši a mohla myšlenky upínat dál od nešťastných událostí. Petr povolit toho téměř ihned, protože sám zde strávil pár let a rád na tato léta vzpomínal. Pan farář znal Zdislavu lépe než kdokoli jiný a ona mu za jeho dobrou vůli byla vděčna po zbytek života. Tak dostala se Zdislava do kláštera v Hohenfurthu, kde pod vedením opata Štěpána učila se křesťanské pokoře i čtení a psaní. Latinsky neuměla, to ženě nenáleželo a ani netoužila číst si v složitých učených spisech. Ale z domova německou i českou řečí mluvila a teď i číst se v nich naučila. V klášteře si často nechávala číst v knize, kterou nechala vypracovat její babička Hedvika, nečetla sama tak dobře, aby četba mohla jí působit radost. Takzvaná Märtetbuch byla kniha legend. Zdislava velmi obdivovala Hedviku za její ženskou velikost. Jako žena toho spoustu dokázala a měla v rukách obrovskou moc, a přesto nikdy nezklamala svého Boha.  Takto Zdislava dospěla a léta Páně 1315 nechal pro ni Petr poslat. Našel sobě ženu, kterou za manželku by pojal. Měla být jí dcera mocného pána z Lipé, Klára.

Tou ženou ovšem nebyla žádná menší než vdova po králi českém Václavu III., Polka Viola Těšínská. Král Jan si takto Petra připoutal blíže ke dvoru, i svatba konala se na hradě pražském. Zdislava mohla se takto jedenkráte za život do velkého města podívat. Vyjela z jihu Čech asi dvacetičlenná výprava, tři sestry s doprovodem a u Strakonic přidala se k nim i Markéta a část Bavorského dvora i další Vítkovci. Cesta byla dlouhá, ale po kupecké stezce jelo se pohodlně přes královská města Písek a Příbram a ku Praze přijeli po týdnu cesty. Míjeli Vyšehrad i osadu Zderaz na ostrohu a branou zderazskou vstoupili do Většího města pražského. Zde měli Rožmberkové svůj dům u Annenského kláštera a tam se také ubytovali. Zde pobyli celý měsíc, města však si moc neužili. Jen u kupců se zastavili, město jinak bylo špinavé a plné lidí. Častěji tedy do okolí vyjížděli, když trocha času byla mezi všemi povinnostmi. Navštívili i pramen svatého Václava, zvaný Pučálka, opředený pověstmi a klášter benediktýnský na pražském hradě. Zdislava zde našla i svého patrona, svatého Linharta, ke kterému se pak často modlila.

Po návratu domů čekala je nemilá zpráva o smrti paní Hedviky. Při svatebních slavnostech bylo dokončeno jednání o sňatcích druhých dvou Zdislaviných sester, Johanky a Elišky. Tak v brzké době za sebou opustily Krumlov a už se neměly častěji kdy vídat. Johanka provdána byla za Beneše z Michalovic, purkrabího pražského a do Prahy odjela, Eliška do vzdáleného moravského rodu se přidružila a pana Voka z Kravař, pražského podkomořího si vzala. Obě brzy syny porodily, avšak Johanka život dala a svůj si udržet nedokázala, velmi mladá zemřela a stejně tak choť Petrova Viola. To vše se událo léta Páně 1317.

Doma poznala Zdislava, že i malá dcera její milé Doubravky už dospěla do krásy a hudbě se věnuje, jako by byla mužem. Hlas měla pěkný a na píšťalu uměla, a když kupci jiné nástroje vezli, hned na vše hrát uměla. Tak Zdislava pro zábavu a na popud mužům ji fidle obstarala a její hrou se bavila.

To ovšem neměl být konec tohoto rušného roku. Petr rychle našel sobě jinou ženu, která potomky by mu měla zplodit a stala se jí paní Kateřina ze severního rodu Vartemberků. A různé jiné politické události se děly, mezi nimi i získání nových leníků z Pořešína, kteří dříve Bavorům ze Strakonic patřili, a paní Markéta se zasloužila o jejich připojení k rožmberskému panství. Zdislava stala se tedy politickým kalkulem a Petr zavázal si nové leníky velkou cenou. Takto byla zasnoubena Zdislava s panem Přibíkem z Pořešína, nejstarším z bratrů.

Zásnuby konaly se v Krumlově a zde poprvé setkala se Zdislava s novými pány Pořešínskými. Bratři Přibík, Werner a Racek byli všichni plavovlasí a ani ne tak špatně oděni, jak očekávala. V průběhu hostiny se ukázalo, že jsou zábavnými společníky, přestože dobrých mravů se někdy nedrží tak, jak by se slušelo. Jen Racek choval se upjatě a velmi zdrženlivě. Krátce nato složil řeholi u bratří kazatelů v Budějovicích. Lovem pak zpečetili celou událost, kde zvláště Werner se ukázal dobrým střelcem. Vlastně celá událost byla tak plná všeho hýření, že Zdislava se svým nastávajícím jen pár slov při tanci prohodila a více času na sebe neměli. To bylo na svatého Klimenta léta Páně 1317.

Zima plynula a páni Pořešínští často zavítali na Krumlov, když jim to povinnosti na rozestavěném Pořešíně dovolily. Takto mohla Zdislava se svým nastávajícím více promluvit a našla v něm oblibu i přesto, že ji trápilo, že z Krumlova bude muset odejít a rozhodně si nepolepší. Často rozmlouvala i s Adalbertem, kterého stále navštěvovala i mimo čas kázání v kostele svatého Jošta. Ten jí jako vždy radil pokoru s tím, že Bůh jejích proseb vyslyší. A tak tedy prosila, aby z Krumlova nemusela odejít a celou zimu pomáhala v přilehlém špitále, aby ještě více dobra vykonala. Její prosby ale nebyly vyslyšeny a na jaře konala se svatba. Ba bylo ještě hůř. Pan Přibík se opomněl zmínit, že jeho hrad je teprve rozestavěn a je sotva obyvatelný. Tak stalo se, že museli pobývat na blízkém Osovském dvorci, což bylo takové větší vesnické stavení. Zdislava vzpomněla si tehdy na Lucii, dceru Doubravky, která dobře hrát i zpívat uměla a s sebou si jí od Petra vyžádala. Tak dostala Zdislava věnem i jediného milého člověka ze svého domova a za část peněz koupila i jiné píšťaly, zvané šalmaje.

Oddáni byli v rodovém kostele u bratří cisterciáků, v Hohenfurthu. Po všem tom veselí Zdislava zabalila své věci a po boku svého muže opustila navždy milovaný Krumlov a koňmo vydali se na Osovský dvůr. Čekalo tu jen pár vojáků.

Čas plynul a Zdislava našla v Lucii jediného spojence na dlouhé dny. Ale jaro bylo tím nejkrásnějším obdobím, tak chodily spolu po okolí a učily se byliny a zvěř znát. Také po večerech šily teplé prosté odění, aby Zdislava neničila si v křovích pěkné šaty, které z Krumlova přivezla. Dny se ale prodlužovaly a večery trávila Zdislava se svým mužem, který měl spoustu práce se střežením kupecké stezky. Poznala v něm milého muže, který každý den zábavné historky vyprávěl a dělal vše proto, aby jeho žena se na prostém dvorci cítila více doma. Věděl moc dobře o jejím trápení. Někdy i na projížďku ji vzal a jednoho dne Zdislava i Pořešín spatřila na ostrohu nad krásnou Malší. Hrad nebyl vůbec tak špatný, jak se zdálo a kdyby se trochu stavba přes léto uspíšila, mohli by bydlet zde. Osovský dvůr patřil Wernerovi a ten neměl také místa nazbyt.

Tak se stalo, že Zdislava se svým chotěm se na Pořešín stěhovali, ale až napřesrok. Část vojáků se přesunula s nimi a tak se bratři Pořešínští poprvé rozdělili. Nemělo to být však nadlouho. Léta páně 1319 se Zdislavin bratr Petr postavil králi a ten nechtěl více jeho služeb a Petr se navrátil do Krumlova. Tak mohl lépe poznat oba Pořešínské bratry a zjistil, že v nich má nesmírnou oporu a jsou mu bezmezně věrni. Poctil je tedy svou přízní a staršího Přibíka jmenoval purkrabím krumlovského hradu a mladšího Wernera svým lovčím, když vzpomněl na lov na svatbě své nejmladší sestry. To bylo léta Páně 1321 a Bůh vyslyšel tehdejší Zdislaviny prosby a stěhovali se zpět na Krumlov.