Během druhé poloviny třináctého století se rozšířil trend dodatečné ochrany těžkooděného vojáka pomocí tzv. plátových kabátců. Tyto ochranné prvky se z počátku objevují jako podbíjené varkoče, později již jako samostatný prvek zbroje. Povětšinou se jednalo o kovové destičky zpravidla přinýtované na textilním nebo koženém podkladě. Nevíme, zda destičky byly pouze kovové, mohlo se jednat také o kousky vařené kůže nebo i rohoviny. Plátové kabátce sloužily primárně k ochraně trupu bojovníka, ne však jeho končetin.

Od poloviny 13. století až do námi ztvárněné doby máme několik příkladů vyobrazení plátových kabátců a podbíjených varkočů.

Nejznámější je pravděpodobně socha sv. Mauricia z Magdemburského dómu jenž je datována do poloviny 13.století. Druhou velmi známou sochou je Spící strážce božího hrobu z Niedersächsen Landmuseum v Hannoveru datována do roku 1250 - 1300. Tento strážce má na sobě jasně definovaný  podbíjený varkoč.

Za zmínku také stojí pečeti piastovských knížat Bolka Svídnicko - Javorského z r 1297 a Jindřicha Hlohovského z r. 1337

Tato výstroj se nosila na kroužkovém kompletu a užívala ji jízda jako ochranu před průrazem kopím při srážce s nepřátelskou jízdou. Výjimkou je italská pěchota kolem roku 1350, která tyto kabátce nosila na prošívaných zbrojích bez kroužkových košil. Kdy se objevují plátové kabátce v českých zemích, je spekulativní.

Socha sv. Mořice z Magdenburského dómu 2. polovina 13.století