Byl vlahý jarní podvečer na den svatého Bonifáce a na Osovském dvorci se to jen hemžilo. Ještě aby ne, vždyť se Hermanovi, místnímu správci, mělo narodit dítě. Netrpělivě pochodoval po dvoře a alespoň seřval nějakého čeledína, do kterého strčil a rozlil mu džbán s vínem. Ano, byla to jeho chyba, jenže on nevěděl co se děje a nervozitu potřeboval nějak ventilovat. Navíc ta prašivá bosorbaba ho vyhodila ven, že mužský by u těchto věcí neměl být přítomen. Čas se vlekl a z útrob domu se ozývaly jen steny bolesti. Alespoň doteď. Místo zvonu, který ohlašuje klekání, se na celý dvorec dere mohutný řev právě narozeného miminka...

Čeněk byl prvorozeným synem správce Osovského dvorce, který ležel na cestě mezi Kaplicí a Krumlovem. Jako takový byl už od dětství veden k tomu, aby jednou převzal otcovo postavení a dohled nad lénem, které jeho rodina dostala na starosti. Jelikož byl jeho domov poměrně blízko kupecké stezky, byl velice často svědkem různých obchodních činností svého otce a snažil se mu i všelijak pomáhat. I když byl jako malý capart více na obtíž než k užitku, nikdy to nebránilo tomu, aby ho otec používal jako roztomile žvatlající argument.

„Pán si dá opravdu záležet, aby obě strany byly spokojené, že?“ pronesl otec už bůhví po kolikáté svou asi nejoblíbenější větu, kterou otevíral i uzavíral svá obchodní jednání. V rohu sedící asi tříletý chlapec si hrál s dřevěným koníkem. Jakmile ovšem zaslechl tuto větu, ihned se sebral, přispěchal k otci a velice důležitě se podíval na kupce. Neméně důležitým žvatláním potom pronášel. „Pán dá, Pán dá!“ Kupec, který už malého Čeňka znal, se zasmál, cvrnkl chlapečka do nosu a pravil: „To víš, že si pán dá záležet, ty Pándó malej.“

Někdy v těch letech se začala ujímat přezdívka, která Čeňka pak provázela po zbytek života. Jak byl jako malý upovídaný a pořád něco opakoval, zůstalo mu to i do dospělosti. Léta ubíhala a dítě vyrostlo v mladého průzkumníka. Jeho nejoblíbenější činností bylo scházet se s klučinou skoro stejně tak starým jako byl on, Vítkem. Společně pak koumali, jakým způsobem pokračovaly dokončovací práce na novém hradě Pořešíně.

„Vítku, poběž! Mám nápad! Vem támhle tu koňskou mrvu!“ houkl Čeněk na ještě drzejšího výrostka, než byl on sám a společně, s plátnem plným koňského trusu v rukách, běželi podél břehu řeky směrem k hradu. Když se dopracovali po srázu ke hradní kovárně, opřeli se o zadní stěnu a Čeněk spustil: „Hele, Ješek tu není, straší tu jen Janek, odveď jeho pozornost, bude sranda.“ Jak se řeklo, stalo se. Vítek přišel k Janovi a začal se hlasitě domáhat vysvětlení, proč je to uhlí tak černé a kam na něj chodí. Čeněk se mezitím rychle přiblížil a vhodil plátno i s kobylinci rovnou do výhně. Pak kývl na Vítka a zdrhl za násyp. Předchozí jmenovaný ukončil hloupé dotazy na uhlí a zmizel za rohem. Následně oba pozorovali, co se bude dít.

Celé dospívání bylo rovnoměrně rozděleno mezi skopičiny, holky, pití a zpěv. Dobrá, občas i mezi tu práci a povinnosti. Otec stárnul a na Čeňka padalo stále více povinností, které musel zastávat. Navíc se potýkal i s tím, že se změnilo vrchní panstvo a místo lidí od Bavora ze Strakonic se jim tam nakýblovali nějací dva bratři.

„Pando, pojď sem honem,“ houkl otec na již mladého muže. „A bez těch pitomých obličejů, tohle je vážné,“ dodal nakonec. Mladík se neochotně přišoural k otci: „Hmm?“ „Zburcuj celý dvorec, jedou sem noví páni. Dostal jsem zprávu, že nový pan Přibyslav tu dočasně bude bydlet, než se zařídí veškeré stěhování jejich majetků. Dohlídni na to, aby měl připravené prostory, teplou večeři, víno a aby se tu cítil jako doma. Je to důležité!“ „He?“ bylo to nejinteligentnější, na co se Čeněk zmohl. Nějaké zvěsti už zaslechl, to zase ano, ale přeci jen ho rychlý sled událostí zaskočil. „U všech svatých, nestůj tu a dělej!“ Čeněk pokrčil rameny, otočil se a začal zařizovat. Jednoho sem, druhého tam. V tomhle už byl ve svém živlu a dělit práci tak, aby všichni byli spokojení a on se tolik nenadřel, už zvládal dobře. K večeru dorazil průvod několika osob. Na koni byli dva. Jeden docela obr silných rozměrů a druhý takový zakrslík. Čeněk si říkal, že je možná o kousek nižší než on sám. Když dorazili blíž, všiml si, že oba bratři nejsou ani o moc starší než on. 'A tohle nám tady má teď jako vládnout?' byla první myšlenka, co mu prosvištěla hlavou. „Tak nám teda vítejte.“ Zašklebil se na ně a lehce ironicky přehnal úklonu. Otec, který to celé pozoroval, se zatvářil, jako když ho na nože berou a v duchu vracel úřad. Věděl, že drzost jeho syna je pověstná široko daleko, ale lidi na to už byli zvyklí, věděli, že je takový a že své chování vyvažuje jinými věcmi. Jenže tihle páni byli zdaleka. Jiný kraj, jiný mrav - říká se. 'Co já si jen počnu,' letělo mu hlavou, když mu nyní spadla čelist úplně. „Ten má teda koule, co bratře!“ zasmál se ten mohutnější z bratrů a seskočil z koně. „Ty jsi kdo?“

A tak začala další etapa Čeňkova života, tentokráte ve službách bratrů z Pořešína. Otcovy obavy se ukázaly jako liché. Bratři si v Čeňkovi nakonec našli bracha do své družiny, a jelikož otec stále spravoval dvorec, měl Čeněk dostatek času sloužit přímo jim. Těžko říct, jestli jeho prostořekost, nebo jeho schopnosti mu nakonec vysloužily postavení, ve kterém měl za úkol pro bratry zařizovat různé záležitosti, většinou kolem zábavy a hodování. Také těžko říct, jestli to dostal za odměnu nebo za trest. Tím se stalo, že místo prohánění kaplických holek, ho teď proháněli bratři. On za odměnu proháněl služebnictvo a společně s pobočníky Ondřejem a Stanislavem se snažili dohlížet na to, aby páni neztratili svou tvář, meč nebo bruchy.

Život tomu tak chtěl, že se ocitl tam, kde je nyní. A těžko říct, kam ho osud zavede později.