Norbert je mladý veselý chlapík původem z Krumlova. Jeho veselá bouřlivá povaha ho častokráte dostává do zajímavých situací.

Nachází oblibu v krásách přírody a toulkách po lesích krumlovského panství, veselé společnosti a dobrém vínu. Nejsou to ovšem jediné krásy, kterým podléhá.

Častokráte a milerád podlehne i svodům ženských úsměvů a růžolicích se tvářiček sličných panen. Je to dobrák od kosti často s hlavou v oblacích, ale nezapomíná ani na věrnost a oddanou službu svým pánům.

 

 

„Je to kluk !! , “ proťalo ostré vykřiknutí nudný horký večer v osadě Pořešín, doprovázeno zběsilým povykováním novopečeného otce Radovana, jenž jako voják v družině pánů Wernera a Přibyslava věrně sloužil, který běhaje od stavení ke stavení všem sousedům kořalky rozléval. Matka Ondřejka, vyčerpána porodem, tiše odpočívala a do světa se řev nového človíčka rozléhal. Tak přišel na svět syn jejich jediný, jemuž dali jméno Norbert.

Norbert rostl, avšak byl neposedný jak smotek čertovských ocásků. Častokráte matce Ondřejce utíkal, rejsky po polích honil, prasátka za ocásky tahal, v blízkých lesích na zbojníky si hrál a ke kupcům a pocestným projíždějících nedalekou kupeckou stezkou se fařil a bajky a balady sbíral. Z té doby mu také nejspíše přízvisko Robin zůstalo, které si dal podle jednoho příběhu, který na stezce od tuláka slyšel. O lapkovi, jenž v daleké zemi, kdesi za mořem, za dobré lidi proti zlým bojoval a les s kumpačkou svojí obýval. S otcem také často hrad a jeho posádku navštěvoval a malý neposeda se brzy stal pro zdejší vojáky milým zpestřením. Sám se je při jejich nácvicích, mávaje klackem, snažil napodobit a brzy nalezl i oblibu ve střelbě lukem. Nemohl se dočkat, až nabyde síly a věku a též zbraň pozvedne a dobrodružství prožije.

Co však spíše s věkem rostlo, byla Norbertova bouřlivost a svobodomyslnost. Častokráte se tak stávalo, že rozkazů otcovských nedbal, na práci kašlal a po lesích lítal a zajíce pytlačil. Ve věku, kdy začal objevovat kouzla dívčích úsměvů, spřáhl se se stejně starým obecním kryplem Matyášem. Spolu zdejší hostinec vymetali a čím dál horší pověst si na pořešínském panství získávali. Když už starý krčmář Janek nechtěl dva mladé holomky obsloužit, utíkali častokrát do Zájezdního hostince v nedaleké Kaplici. Zde se jednoho večera Norbert seznámil s bujarým statným mládencem Hynkem. Vzniklo pouto přátelské a ještě větší pitky spolu pořádali, kostky falešně hráli, dívčí suknice proháněli a ne zrovna mála rvaček se účastnili. Jednoho dne, kdy si soused u Norbertova otce stěžoval, že dobytkové hovadští mu celou zeď zblili, úrodu tuřínu pošlapali, dceru jeho dryáky svými opili a čest její několikráte zneuctili a následně na jeho svini jak hejno čertů do rána ožralí jezdili, došla Radovanovi trpělivost. Syna nezdárného karabáčem spráskal a na hrad se vydal. U pánů vyprosil si, aby Norbert, syn jeho nezdárný, k poslušnosti a pokoře cestou vojáka došel a tak se stalo. Pan Werner i pan Přibyslav už se několikráte doslechli o řádění Norberta a jeho kumpánů a usnesli se, že bude lepší, i vzhledem k úctě k jeho otci, když tento mladík neskončí jednou rukou kata, ale svojí bouřlivou povahu nasměřuje na obranu jejich majetků a zájmů. Tak tedy Norbert vstoupil do služeb a poprvé oblékl si barvy Pánů z Pořešína. Vzhledem k ne zrovna ukázkové morálce, byl pro jistotu přiřazen k oddílu, který strážil kupeckou stezku nedaleko Kaplice. Zde nehrozilo, že by byl v tak velkém pokušení vína, kořalky a hlavně ženských klínů.

Léta šla, zimy střídala léta a Norbert dospěl a spousty nových přátel mezi družinou našel. Z bouřlivého mladíka se stal muž, jehož tvář zdobil vous a lehký úsměv, za kterým byly skryty vzpomínky na dívky a propité noci. Nadále se ve volných chvílích scházel s Hynkem, za ta léta nerozlučným přítelem a druhem. Nad číší dobrého vína a kvašenin různých v kostky hráli a debatovali do dlouhých nočních hodin, načež prdele celému světu do nocí ukazovali. Jednoho dne dostal Norbertův oddíl rozkazy doprovázet skupinu zámožných obchodníků z Linze do Krumlova. Karavana byla napadena tlupou lapků, která sužovala několik měsíců celý kraj. Modrá obklopila své svěřence a odrážela neustálé výpady spratků loupeživých. Kov narážel o kov, země duněla, a praskání štítů se rozléhalo do širého okolí. Svist šípů slil se v jeden tón a Norbert pomalu vyprazdňoval svůj toulec. Lapkové zborcení krví padali k zemi a kovová barva mečů,seker a kopí pořešínských se v tmavě rudou změnila. Nápor však neustával a varkoče a zbroje oddílu už se též pomalu začaly barvit krví. Ve chvíli kdy se Norbert vypořádal s urostlým lapkou, projela mu nohou ostrá bolest a svalil se na zem. Z krvácející rány nad kolenem trčelo ratiště šípu. Pak přišel jen tupý náraz do temene, ticho a tma. S ukrutnou bolestí hlavy a ostrý bodáním ve stehně se Norbert probral na nádvoří pořešínského hradu. Kol do kola byl povyk a rozmazané stíny lítaly kolem. Až doušek ostré pálenky probral Norberta k plnému vědomí. Děvečky raněné ošetřovali a ku pomoci o své věrné přidali se páni Werner s Přibyslavem. Pan Werner došel k Norbertovi a položiv ruku na jeho rameno prohlásil: ,, Bili jste se statečně moji věrní.” Kupci byli ochráněni a lapkové rozprášeni. To se ovšem Norbert dozvěděl až později, neboť se mu opět zatmělo před očima a upadl do mdlob.

O pár dní později kdy se Norbert zotavil ze svých ran. Byl Stanislavem, pobočníkem pana Wernera, odveden k pánům. Netušil co se děje a nervózně se šoural ku hradu. Toho dne ho potkalo velké štěstí. Norbertovi bylo od pánů do rukou správcovství nad pořešínskou krčmou uděleno, jako odměna za statečnost a jako újma za utržená zranění. Starý krčmář Janek už několik dní bezvládně ležel a ke konci svých dnů se blížil. Toho dne bylo nad Pořešínem veselo, své funkce se Norbert zhostil a Hostinec U Dvou kopřiv veselým nevídaným ožil. Dokonce Werner s Přibyslavem se veselý účastnili. Víno a pivo teklo proudem, písně se pěly a celá zábava skončila až s prvními paprsky ranního slunce.

Časy šly a Norbertovi hostinec pod rukami jen vzkvétal. Ač už nemohl díky postřelenému koleni, žít dobrodružný život vojáka, stále ovšem setrvával u hradní posádky jako lučištník. V hostinci pravidelně klábosil a víno popíjel se svým věrný přítelem Hynkem, který v kostkách lidi obíral a vydělané peníze zdatně U Dvou kopřiv propíjel. Dokonce se projevil jako zdatný šmelinář a spolu s Hynken nejlepší vína a piva z okolí širého pro hostinec sháněli. Jednoho dne dokonce spolu falešné mince odhalili, jež se podezřele v měšci správce Osovského dvora Čeňka objevili, ale to je jiný příběh. Páni Pořešínčtí byli velmi potěšeni Norbertovou prací a často tajně hostinec navštěvovali a lahodných moků a vybraných vín s oblíbeným krčmářem a vždy přísedícím Hynkem popíjeli.

Jednoho dne kdy celý Pořešín ožil narozeninami pánů, byl Norbert povolán, aby to své výborné víno a pivo na hrad dovalil a s družinou se veselý účastnil. Den se pomalu změnil v noc. Na nádvoří hořela hranice, selátko se vesele na rožni točilo a družina bujaře prospěvovala do noci všemožné písně. Z veselý byl Norbert vyrušen a povolán, aby s pány ke stolu zasedl. Pan Werner i pan Přibyslav Norberta vychválili za jeho starost o pořešínskou žízeň a piva a vína oceňovali nemalými slovy chvály. Číše cinkaly a nápoje lahodné tekly proudem. V picí hry se pak Werner pustil a za pomoci svého bratra se Norberta ožrat snažil. Toho večera se Norbert úděsně zlil, aniž by se poblil a pány tak ve veliké piatyce přepil, načež si obdiv celé družiny a přísedících zasloužil. V dobrém rozmaru páni potěšení Norbertovou láskou k nápojům, vzkvétajícími Kopřivami a starostí o to, aby na Pořešíně to nejlepší pitivo bylo, udělili Norbertovi titul vrchního šenka hradu. Od té doby na starosti veškeré nápoje a pořešínské sklepy měl. Dále se pilo a k ránu Norbert nevěda cesty do své postele a vůbec celého světa, na hradby vlezl. S prohlášením “Žízeň je věčná” ožralý jak žok z hradby se zřítil, načež byl Přibyslavovým pobočníkem Máselníkem k poledni v hradním příkopě nalezen. K údivu všech byl však bez větší újmy.

Norbert chlapík jeden veselý čeho se jen dále u družiny pánů Pořešínských dočká ? Kdo ví, čas nám to nadále ukáže.