Kateřina je dcerou brtníka žijícího v lesích mezi Netřebicemi a Střítěží. Narodila se krátce po adventu, začínal se psát rok 1295. Toho roku panovala v kraji tuhá zima. Přes mráz a hluboké závěje sněhu se k brtníkově stavení na kraji lesa nemohla dostat porodní bába, která by pomohla děťátku na svět. Osud novorozené holčičky i její matky tak byl povážlivě nahnutý. Snad díky modlitbám rodičů, snad díky nemalé chuti dítka k životu nakonec vše dobře dopadlo a holčička byla v Netřebické kapličce pokřtěna po statečné světici, svaté Kateřině.

V latině se praví nomen-omen, jméno předurčuje. Malá Kateřina byla snad ještě paličatější než její svatořečená jmenovkyně a příběh o nezlomnosti svaté Kateřiny měla holčička nejraději ze všech. Obliba příběhů o světcích ale nebránila tomu, aby byla za svou tvrdou hlavu kárána, ne-li bita.

Brtníkova žena přivedla na svět kromě Kateřiny ještě mladší dceru Barborku a nejmladšího, dlouho očekávaného synka Jana. Všechny své děti vedla k pevné víře v Pána a pracovitosti tak, jak se slušelo. Kromě toho měla brtníkova žena ráda hudbu a zpěv a svým dětem zpívala už u kolébky. Díky její zálibě ve zpívání, které po ní zdědily i její ratolesti, se brtníkovým domem často nesly písničky zbožné i ty veselejší, u kterých práce šla lépe od ruky.

Práce a povinností bylo v brtníkově domě dost pro všechny a někdy i trochu navíc. Kromě starosti o domácnost, předení a šití, chodívala často Kateřina s otcem do lesa obstarávat brtě a v nich žijící včelstva. Od něj se učila také jak vyrábět voskovice a jak stáčet medovinu. I když se Kateřina snažila být poslušnou dcerou a pomáhat doma jak se slušelo, mnohem raději chodila do lesa. V lesním příšeří se učila znát nejen řemeslo brtnické, ale i rozličné léčivé býlí a divokou zvěř. Nejednou se stalo, že i sama na kraj lesa zaběhla, nedbaje pověstí o jezinkách a jiných bytostech pekelných. Věřila přece v Pána a jeho anděly a beztak věděla, že v lese jí mnoho zvěře neublíží. Naopak sama se snažila ošetřovat kdejaké ptáče vypadlé z hnízda, kulhavého kocoura domů přivedla a jednou dokonce i opuštěné lišče. Často za to byla Kateřina hubována, nejednu otec opasek odpínal.

Znalosti bylinek jí učila bába kořenářka Anna. Bůh jí nedopřál dětí, a když malou Káču potkala několikrát běhat samu po lesích, začala jí učit jak ulevit lidem i zvěři od všelikých neduhů. Rodiče Kateřiny nebyli z toho příliš nadšeni, svojí dceru by viděli raději doma. Ale i když byla Anna kořenářka považována za podivínku, v okolních vsích bylo mnoho takových, kterým pomohla a její vědomosti a zkušenosti byly velmi cenné.

Léta dětství netrvají dlouho. Ve věku, kdy už se neslušelo, aby dívka pobíhala po lesích (však už jí také místní začali říkat brtníkovic bosorka), musela Kateřina více pomáhat otci při obchodu a jezdit do okolních vesnic. I přesto si u otce vyprosila, aby mohla alespoň občas chodit s bábou kořenářkou do lesa na bylinky a učit se léčit nemocné.

V podvečer svátku svatého Jana se vydala Kateřina jako obvykle pro devatero kvítí, které jí mělo, uložené pod polštářem, zjevit o kouzelné noci toho, kdo je jí souzený. Protože ten den jí otec spílal za to, že se málo usmívá na kupující a žádný jí tak nebude chtít (protože co je hezká nevěsta s malým věnem?), rázovala Káča lesem nepozorně a věnovala se hlavně důkladnému okopávání spadlých větví. Když proti ní vyrazil z houští splašený hnědák, tak tak stihla uskočit před jeho okovanými kopyty. Poté co si od leknutí důkladně ulevila (v lese přeci nikomu nevadí, jak se dívky vyjadřují), všimla si, že kůň, který se teď už nerušeně pásl nedaleko, je jí povědomý. Byl pěkně rostlý a dobře živený, takže určitě patřil buď panstvu, nebo někomu, kdo pánům slouží. Kromě přemítání o koni jí ale hlavou běželo i to, co všechno se může stát člověku po pádu z koně. Proto se vydala do míst, odkud vyrazilo splašené zvíře, aby našla jeho jezdce a pokusila se mu pomoci.

Nehledala dlouho. Kousek od potoka ležel na zemi pobočník urozeného pana Wernera Rudolf s krvavou boulí na hlavě. Znala jej díky otcově medovině, pro kterou správce pravidelně jezdil. Byl na ní vždycky milý, a když mu jednou prodala větší džbán, vrátil se, aby medovinu navíc zaplatil a Káča nebyla bita. Neváhala tedy a Rudolfa ošetřila, jak jen uměla. Kusem plátýnka očistila Rudolfovo čelo a pod obvaz přidala rozmačkaný jitrocel, aby se rána dobře zahojila. Když se Rudolf probral, sotva dokázal stát na svých nohou. Sám by na hrad nedošel, nemohla jej ani nést, tak mu pomohla zpět do sedla již klidného koně, kterého pak vzala za uzdu a dávala pozor, aby svého raněného pána nesl bez dalších pádů.

Na hrad dorazili už za tmy. Čím blíže byli k Pořešínu, tím horší byl Rudolfův stav. Díky horečce se sotva držel v sedle a když mu z něj pomáhali, opět ztrácel vědomí. V nastalém zmatku se o Kateřinu nikdo nezajímal, doprovodila tedy Rudolfa do jeho pokoje a zmatenému zbrojnoši poručila donést horkou vodu a čisté plátno. Spolu se zbrojnošem, který se do pokoje vrátil s vodou, přišla do pokoje ještě dívka, která se představila jako Hedvika. Kateřina jí vysvětlila, co vše se událo v lese, a požádala dívku o pomoc s péči o raněného. Když Rudolf už spokojeně spal, pozvala Hedvika Kateřinu, ať přespí v jejím pokoji. Nepřipadalo v úvahu, aby děvče couralo v noci po lese. Zvěře se sice Kateřina nebála, ale lidem v noci není radno věřit… Proto souhlasila, i když dobře věděla, že její rodiče budou mít jistě starost, kde se jejich dcera toulá. Ten den nestihla ani jedna z dívek sesbírat svých devatero bylin na věneček pod polštář, takže místo snů o svých nastávajících strávily velkou část noci povídáním.

Ráno Kateřina zkontrolovala, jak se daří Rudolfovi, přenechala ho Hedvičině péči a chvátala domů, aby o ni rodiče neměli starost. Doma, to se rozumí, bylo mnoho hubování a ani vysvětlování toho, kde celou noc byla, příliš nepomohlo od jejího setkání s otcovým páskem. Proto byl brtník velmi překvapen, když o týden později přijel k brtníkovu stavení pořešínský správce, ačkoliv do jeho pravidelné návštěvy ještě několik dní zbývalo. Nechal si zavolat Kateřinu, která zrovna poklízela u chléva. Kromě toho, že dívce poděkoval za záchranu, daroval jí několik grošů a vzal si stranou jejího otce. Tomu nabídl, že Kateřina může jít do služby na pořešínský hrad jako „bába“ kořenářka a (pouze počestná!) lazebnice. Pomůže tak Hedvice a věrnou službou si může přijít k pěknému věnu, případně může být pánem vhodně provdána. Tato možnost se brtníkovi zamlouvala, protože měl dcery dvě a majetek nevelký. Zanedlouho se tedy Kateřina odebrala s uzlíkem svých věcí na hrad, sloužit urozeným pánům z Pořesína.

autorem fotografii je Petr Dvořáček