Stolní a kuchyňské nádobí bylo ve středověku nejčastěji vyrobeno z keramiky. Keramikou pak rozumíme různě upravenou hrnčířskou hlínu, vytvrzenou přežahem v ohni, potažmo peci. V průběhu 13. století, kdy došlo k rozsáhlým změnám ve společnosti se i keramická výroba stávala řemeslem provozovaným specialisty. Domácká výroba se však mohla především na vsích stále udržovat.

Adekvátní hlína pro hrnčířské potřeby musí splňovat několik kritérií, mezi něž se řadí mj. tvárnost, soudružnost mastnost atd. Vlastnosti keramického těsta lze částečně upravovat jejím dalším zpracováním, tedy zbavením nečistot, přemrznutím, plavením, hnětením, či doostřením. Ostřilo se různě hrubým pískem, občas i jinými surovinami jako popelem, plevami (pro technickou keramiku) a v některých oblastech i grafitem (tuhou). Pro získání kvalitního keramického těsta se musí proces úpravy v některých bodech i opakovat a jde o zdlouhavý proces.

Z pozdějších zpráv raného novověku víme, že hrnčířská dílna vyrážela jednou za čas nakopávat novou hlínu a to pokud možno v co nejvyšším počtu lidí. Hlína se odvážela na vozu/ech, a vždy se natěžilo pokud možno co nejvíce suroviny, která se pak uskladnila přímo v dílně nebo poblíž, kde se dále zpracovávala.

Hrubší keramické těsto se uplatňovalo především u nádob zásobních či kuchyňských (zásobnice, hrnce, konvice), kdežto lépe ošetřená hlína sloužila spíše k výrobě nádob stolních a luxusních (hrnky, poháry, drobné nádobky atd.).

Nádoby byly vyráběny obtáčením na tzv. pomalém hrnčířském kruhu (tzv. obtáčení). Jednalo se o jednoduchou otočnou desku, posypanou podsýpkou tvořenou pískem, tuhou nebo např. suchou hlínou. Podsýpka sloužila ke snazšímu stržení nádoby z kruhu po jejím dokončení. Na posypaný kruh se uchytil kousek řádně zpracované a prohnětené hlíny a pomocí připravený válečků se pomocí šlikru (jemné hliněné kašičky silně promíšené vodou), který se aplikoval mezi spoje, válečky postupně lepily na sebe a zahlazovaly prsty či hrnčířskou špachtlí. Takto vytvořená nádoba se ještě musela upravovat povrchově, neboť ten by v této fázi hodně nepravidelný.

U takto vyráběné keramiky se občas na dně setkáváme se značkou, většinou geometrických tvarů (různě dělené kruhy, svastika, dělené čtverce atd.). Jejich význam dosud nebyl přesně určen, ačkoli se jim věnovalo hodně studií.

Koncem třináctého století se v našich zemích začal pozvolna objevovat i kruh tzv. rychloobrátkový (šprušlák). Šlo o dva kotouče spojené šprušlemi, přičemž spodní kotouč tvořil kruh masivní a těžký - setrvačník, roztáčený „kopáním“ nohou. Hrnčíř tak měl volné obě ruce a zároveň rychlejší rotační pohyb kruhu, čímž se nádoby daly vytáhnout (vytočit) mnohem rychleji a v pravidelnějším tvaru s tenčí stěnou. Kvůli tomu se však musela lépe připravovat hlína, která nemohla mít hrubější ostřivo, neboť by mohlo zranit prsty hrnčíře či narušit při točení nádobu.

U rychloobrátkového kruhu se nepoužívala podsýpka, protože se muselo keramické těsto co nejlépe přichytit k desce, aby v průběhu výroby neodlétla. Proto se na dnech těchto nádob nachází stopy po odříznutí provázkem či strunou (často v podobě lastury, to je i důvod, proč se na těchto nádobách značky již nevyskytují). Nutno ale zdůraznit, že po většinu 14. století se stále používala technika obtáčení.

Začištěná nádoba se následně nechala vysoušet, přičemž optimálně druhý den mohla být dozdobena rytým dekorem. Sušení muselo probíhat zvolna, jinak docházelo k praskání nádob. Vysoušením, tedy odpařováním vody se totiž nádoba smršťuje. Optimálně se nádoby sušily několik dnů, nejlépe týdnů.

Stejný problém s prasknutím mohl nastat i při výpalu. Zbytková vlhkost v nádobách se musela postupně vysušovat zhruba první hodinu výpalu, kdy byl plamen udržován v nízkých teplotách (do 100°C). Následně se žár mohl postupně navyšovat. Kolem 400°C dochází k vytvrzování nádoby a kolem 600°C pak probíhá výpal. V době 13.-14. století se dosahovaly v pecích teploty kolem 800-900°C a pálilo se většinou přes noc, kdy se dala teplota určovat podle barvy rozežhavených nádob.

Právě výše výpalu ovlivňovala i vlastnosti keramiky. Běžná středověká produkce, nazývaná hrnčina má nasákavost vyšší než 2% a je tedy silně savá. Nádoba se „nacucá“ tekutinou, kterou ovšem dále nepropouští. Díky tomu ovšem saje i pachy a chutě, proto se jistě stejné nádoby využívaly po celý čas k vaření podobných jídel. Po každém vaření se musela nádoba vyčistit a řádně vysušit, jinak (podle experimentálních pokusů) rychle plesnivěla.

Pece se stavěly dvou typů: horizontální a vertikální. Horizontální pece měly topeniště umístěné pod vypalovacím prostorem, takže mohly být v kontaktu s plameny. U horizontálních pecí bylo topeniště umístěno vedle vypalovacího prostoru a nádoby vypaloval pouze horký vzduch. Stavěly se nejčastěji z kamenů a hlíny, přičemž se do stěn pece často ukládaly i střepy z rozbitých nádob či kamenné valouny.

Zároveň bylo využíváno i dvou typů výpalu. Při oxidačním proběhl výpal při běžném přístupu vzduchu. Nádoby pak měly světlé odstíny barev jako béžovou, červenou, žlutou či hnědou. Při redukčním výpalu bylo na konci výpalu ucpáno petýlko a čelušeň (vsádkový a ventilační otvor), čímž došlo k redukovanému prostředí s minimem kyslíku a vytvářel se proto oxid uhelnatý. Takové nádoby pak měly šedomodrý až černý odstín. Pro vyšší zakouření nádob se mohlo použít i silně zasmoleného dřeva nebo se vhazovala do topeniště tráva, nejlépe mokrá. Oba typy výpalu koexistovaly vedle sebe.

Neleze nezmínit i použití glazury. Ta je z našeho území na nádobách známá od 13. století, ovšem její zastoupení v celkové keramické produkci dosahuje max. 5 % a to až do 15. století, kdy se glazura šíří více. Kromě akvamanilí a drobných nádobek se vyskytuje i na vnitřní straně trojnožek či pánví. S celo polévanými nádobami se ve sledovaném období nesetkáme.

Z inventáře se v dané době nejvíce v archeologických nálezech setkáváme s hrnci soudkovitých a vejčitých tvarů s okraji vně vyhnutými, ovalenými, římsovitými a později i okružím. Oproti předchozím dobám se začíná užívat ouško/a a pro rychlejší vaření se užívalo kónických a plochých pokliček. Výzdobu se volila nejčastěji rytím a to v podobě jednoduchých vlnic, případně vodorovných šráfků či šroubovic. Vyskytnou se i vrypy, přeseky apod., ovšem v menší míře.

V kuchyni se ještě využívalo misek, cedníků a dalších nádob jako naběraček, pánví či trojnožek, které se šíří od 14. století. Vyskytnou se i hrnce na třech nožkách pro vaření tekutin, tzv. grap.

K pití sloužili hrnky s uchem, které ve 14. století nahrazují poháry různých tvarů. Nápoje byly rozlévány ze džbánů či konvic a k uchování tekutin se mohla ještě vyskytovat láhev. Podle Plzeňských nálezů víme, že se tekutina ohřívala i ve džbánech.

Pro uchování některých potravin, třeba obilovin, sloužily velké zásobní hrnce nazvané zásobnice. Jednalo se o masivní nádoby vysoké až metr se zduřelým okrajem vyráběné z hrubé hmoty.

K méně častým archeologickým nálezům patří akvamanile (lavabo). Šlo o duté nádoby antropomorfních či zoomorfních tvarů, sloužící k mytí rukou při stolování. Lze ovšem uvažovat i o využití při servírování kvalitních nápojů.

Pro úplnost je ještě nutné uvést existenci miniaturních nádobek (v podstatě zmenšeniny ostatních nádob) a málo častý výskyt destilačních nádob – tzv. alembiku a cucurbity.

Keramické nádobí jak v kuchyni tak při stolování patřilo ve středověku k naprosté přirozenosti stejně jako dnes nádobí porcelánové. Díky malé životnosti se keramika produkovala ve velkém a díky tomu je dnes keramický střep nejčastějším archeologickým nálezem.

 

Autorem článku je Pavel „Bohabud“ Macků