Stanislav je druhým synem uhlíře, bydlícího v malé bezvýznamné osadě poblíž Pořešína. Místní uhlíř zásoboval uhlím hradní kovárnu, kuchyni i místního kováře, který všem v okolí opravoval nástroje. Tak Stanislav své dětství trávil v lesích poblíž hradu. Ne že by se snad toulal nebo pytlačil, to chraň bůh, ale pravidelně navštěvoval svého otce v lese u milířů a nosil mu jídlo, které mu posílala matka. Když vyrostl v muže, stal se uhlířem jako jeho otec a každé pondělí odcházel s otcem do lesa uhlí pálit, aby se v sobotu mohl vrátit domů. Otec ho dobře vychoval, jako dospívající byl vždy bohabojný, poslušný a nikdy nezneužíval sílu a zručnost, kterou mu bůh dal do rukou. Jako dospělý muž se naučil být přímý, pravdomluvný a zodpovědný, jak to to vždy otec učil. Jednou ale přijelo do osady několik ozbrojených lidí a oznámili, že od teď je pořešínské panství v rukou bratrů, Přibyslava a Wernera z Vítějovic, kteří si od teď budou říkat z Pořešína. Byl jmenován i správce, kterým se stal Wernerův pobočník Rudolf. Tak se stal Stanislav poddaným nových pánů z Pořešína. Jak později poznal, správce příliš často v osadě nebývá, spíš naopak, tráví čas někde ve společnosti svého pána, nebo spravováním dalších pozemků a tak se na běhu života v osadě nic zásadního nezměnilo. Jednu sobotu, stejně jako ostatní šel Stanislav se svým otcem a bratrem po práci chvilku posedět k přespolním, co mají ve vsi hospodu, popít trochu piva a dozvědět se co je nového, aby mohli doma říct novinky. Za nedlouho přijel do vsi správce Rudolf, zastavil se v hospodě aby se najedl a poslech si co je nového. Chvilku seděli popíjeli a bavili se, pak se Rudolf, rozpovídal o tom, že potřebuje schopného, spolehlivého,člověka, co se jen tak něčeho nelekne, kterého by si v případě svolání vojska vzal s sebou na hrad jako zbrojného. Hospodský, který viděl příležitost pro syna svého dlouholetého přítele, neváhal a využil toho, že Rudolf sedí zrovna v jeho lokále a poradil mu, že Stanislav, druhý syn místního uhlíře je přesně takový a že tu zrovna sedí s otcem a bratrem. Že prý je spolehlivý, po otci, to ví každý, v rukou má sílu, že by mohl skálu lámat a nebojácný je, jak už hold ti uhlíři bývají... Stanislavův otec, věděl že Rudolf nabízí nebezpečnou práci, ale když bůh dá, může se ze Stanislava stát jednou i člen hradní posádky a to by bylo panečku něco. Tak slovo dalo slovo a za několik týdnů už Stanislav mašíroval ku Pořešínskému hradu, kde na Rudolfovu přímluvu smí absolvovat cvičení s hradní posádkou. Když má volno a není zrovna na hradě, vrací se za svým otcem a bratry, pomáhá jim s prací a vždy je tam vítán, protože práci zastane a vždycky přinese nové zprávy z hradu...

Zemřu? NE!

První tažení pod šipkou na modrém poli. Stanislav byl plný dojmů, což se projevovalo ještě zarputilejší mlčenlivostí a sem tam nervózní grimasou ve tváři v okamžiku kdy si myslel, že nikdo nekouká. Když zpětně vzpomínal na hodiny před bitvou, tak zjistil, že si z nich pamatuje jen velice málo. Připravoval svou mysl a tělo na zkoušku ohněm ( kdyby jen věděl, že v bitvě tak bylo skoro doslova), přemýšlel o dosavadním životě a modlil se k Bohu.

Zazněl zvonec. "Pořešín ustrojit k boji!"; neslo se táborem a nastal všeobecný zmatek. Stanislav se pral se zbrojí a nervozitou se mu potili dlaně, což mu v oblékání moc nepomohlo. Později pomohl do zbroje Rudolfovi, jenž měl nejdříve na starost ustrojit Pána Wernera. Nástup pořešínské jednotky a pár uklidňujících slov od šlechty před bojem na pozvednutí morálky, modlitba a už se pochodovalo na bitevní pole.

Sluneční paprsky vykukovaly zpoza mraků a muži se ve zbrojích potili, netrvalo dlouho a na obzoru se zjevil nepřítel. Přesně v ten okamžik Stanislav vyprázdnil hlavu o vše přebytečné a věděl, že je na čase zúročit hodiny strávené cvičením s hradní posádkou. "Zabij nebo zemři.", znělo mu v hlavě, avšak emoce šli stranou, pro zbrklost nebylo místo. "Formace!", "Krokem vpřed!", "DO NÁRAZU!". Obyčejný syn uhlíře sklonil kopí přes štítaře před sebou a věděl, že po boku jiných lidí by nechtěl bojovat.

Čas změn

Hostinec u obchodní stezky se halil do tmy. Ač máj, pozdní noc byla velice chladná podobně jako v předešlých měsících. Nebýt mihotavého světýlka z malého okna v patře, člověk by si byl jistý, že všichni návštěvníci spí tvrdým spánkem i když si museli ustlat na zemi a lavicích u stolů.

Ve společné spací místnosti v patře byli pouze dva muži, jenž seděli u stolu osvětleného pár svíčkami. Popíjeli z kalíšků a občas posunuli kameny po dřevěné herní desce. „To pivo mnou snad jen protéká. Budu muset za chvíli zase jít,“ uchechtl se zdobněji oblečený muž a protihráč se pousmál: „V tom případě je dobře, že ho tu mají tolik, Pane.“ Pan Werner pokýval hlavou a sebral Stanislavovi z desky hrací kámen a odložil si ho k sobě na hromádku. „Slyšel jsem, že Rudolfovo zdraví se stále nelepší. Už dlouho jsem ho neviděl, Pane“, pronesl Wernerovo osobní strážce a dolil sobě i šlechtici pivo. „Ano je to pravda. Skoro neopustí lůžko. Poslal jsem k němu felčary, ale těm se i přes snahu nedaří mu pomoci. Musíme se za něj modlit“, Pán si mohutně přihnul z kalíšku a vážně pokračoval: „Staví mě to do nepříjemné situace. Jak víš, sloužil mi jako pobočník dlouho a spolehlivě. Jeho nepřítomnost vše komplikuje. Nahradím ho jiným člověkem. Byl jsem na tuto možnost připravený.” Werner si poklepal na spánek a pak ukázal na Stanislava. „Tebou ho nahradím.“ Bývalý strážce se v tu chvíli zalknul mokem, který upíjel a začal hlasitě kašlat. Werner vybuchl v pobavený smích a rukou setřel herní desku, kterou Stanislav poprskal pivem. „Já? Je to nesmírná čest Pane, ale...“, zakuckaně vykoktal, byl však utnut mávnutím šlechticovo ruky. „Žádné ale! Vždycky jsi mi sloužil věrně a svědomitě, v boji si zakalený a nezakolísal si. Tak se seber, co neumíš se naučíš.“ urozený Pan Werner ťuknul svým kalíškem do kalíšku Stanislava, který se široce usmál a děkovně sklonil hlavu.