Barvířství bylo, je a bude vždycky tak trochu alchymií, do které nelze efektivně proniknout nastudováním literatury, ale je potřeba zkoušet. Je třeba si také uvědomit, že ať budeme přírodně barvit cokoliv a čímkoliv, nikdy nebudeme schopni dvakrát zopakovat stejné podmínky a tím pádem získat totožný odstín.

Pro barvení potřebujeme poměrně velké množství chemických látek. Z nejzákladnějších je to ocet, kuchyňská sůl, kamenec, vinný kámen, zelená skalice, dříve se používaly i látky jako močovina. Je důležité také správně vybrat samotné barvivo.

Pro rekonstrukci historické společnosti si je potřeba uvědomit náklady spojené s obarvením látky. Některá barviva se musela za vysoké ceny nakupovat a ještě za vyšší dovážet, zatímco jiná byla běžně k dispozici. Některé barvy byly vyhrazeny striktně určité společenské vrstvě, např. černá barva byla vyhrazená pro církev, takže by se neměla objevovat na oděvech jiných lidí.

Nejzákladnější způsob změny barvy je bělení, i když jde spíš o proces opačný než je barvení. Nejstarší způsob bělení je jednoduchý – materiál, který zamýšlíte bělit, se rozloží na zem optimálně za slunečních letních dnů a pravidelně kropí čistou vodou. Sluneční paprsky se do materiálu musejí opírat rovnoměrně skrz vodu, která jejich účinek zesílí. Tento proces je ale u materiálů jako přírodní len dost zdlouhavý a to se odráželo na ceně takové látky. Pokud plánujeme barvit například přírodní len (tmavá hnědo-zelená barva) například na žluto, nebo na jinou světlu barvu, je bělení nutností. Stejně tak doporučuji bělit i před použitím drahých barviv.

Pro sytost a plný odstín barev byla šlechtou i vysoce postavenými a bohatými lidmi oblíbená nákladná barviva jako indigo, karmín, šafrán a purpur a jím odpovídající barvy modrá, rudá, žlutá a fialová. Kombinací indiga a šafránu získáme sytě zelenou barvu, která se tímto také řadí mezi drahé barvy. Levnější ale řekl bych zajímavější a rozmanitější částí jsou barviva běžně dostupná. Z těch bych zmínil cibulovou slupku (žlutohnědá barva), dužnatou slupku vlašského ořechu (tmavě hnědá), listy kopřiv (zelená), borůvky (fialová), bezinky (fialová), červené víno (růžová až fialová), červená řepa (růžová až červená) nebo třešně (červenohnědá). Obecně platí, že levnějšími barvivy obvykle nelze docílit žádných extrémně sytých a plných odstínů, jde spíš o zemité odstíny.

Nejprve je potřeba vyrobit nálev, ve kterém se bude barvit. Vyzkoušený mám způsob, kdy se barvivo vyvaří, nálev se odfiltruje a přidá se ustalovač vybraný podle druhu barveného materiálu a podle cílené barvy. Do nálevu potom naložíme barvený materiál. Je dobré ho nechat naložený déle, aby se jednotlivá vlákna stihla dostatečně rozrušit a barvivo v nich lépe drželo. U prvního barvení je to velmi důležité, obzvlášť pokud plánujeme více barvení. Nejdéle máčíme však 3 – 5 dní podle koncentrace konzervantů (sůl a ocet) a musíme dávat pozor na tvoření plísně, čímž by se dílo znehodnotilo. Pravidelně všechen barvený materiál důkladně mícháme a nesmí ani kousek vyčnívat z nálevu.

Po vyjmutí z nálevu se vyždímá zbytek barvy a nechá se zaschnout; potom se pere – tím se zajistí lepší obarvení. Pokud tkanina chytila požadovaný odstín, ale je světlejší a nevýrazná, doporučuji barvení opakovat. Pokud je odstín výrazně jiný, než byl ten zamýšlený, je chyba pravděpodobně v použitých chemikáliích. Protože většina chemikálií ovlivňuje barvu, je dobré si použitelnost té dané kombinace barviva a chemikálie ověřit předem na nějakém menším kousku materiálu.

Poslední fází je důkladné vyprání a odstranění posledních zbytků volného barviva. Po vyprání někdy zjistíte, že je potřeba barvit znovu a stane se to možná vícekrát, než budete s výslednou barvou spokojení i po vyprání.

Zajímavá je poučka o kombinování přírodních barev na hotovém výrobku. Pokud zůstane zachovaný přibližný poměr barev, podle toho jak moc se vyskytují použitá barviva v přírodě, je téměř nemožné vytvořit kýčovitou kombinaci. Takže pokud budeme kombinovat dvě prakticky jakékoliv barvy vytvořené nějakým běžně dostupným barvivem, je velice nepravděpodobné, že to bude na výsledném výrobku bít do očí. Pokud budeme s mírou a v kombinaci používat i dražší barviva například na lehké zdobení nebo lemování, také to bude skoro vždy oku lahodící.