Suroviny pro výrobu textilu můžeme rozdělit na dvě základní skupiny – na rostlinná vlákna a živočišná vlákna. Z toho vyplývají dva základní postupy při zpracování. Postupy zpracování jednotlivých rostlin nebo konkrétních zvířecích srstí se liší, ale ne nijak zásadně. Tento článek se věnuje postupu zpracování dvou základních surovin – ovčí vlny a lnu.

Rostlinná vlákna

Nejčastějšími zástupci jsou len, konopí, kopřiva a bavlna. Nejznámější jsou konopí a len, které se hojně využívaly snad od začátku tkalcovského řemesla. Již méně známá je v dnešní době kopřiva, ale v našich končinách byla využívána stejnou měrou, jako len nebo konopí. Časem se ale od použití kopřivy začalo upouštět pro její pracné zpracování. Bavlna k nám byla dovážena od křižáckých válek a byla žádanou a drahou komoditou. Zpracování nebylo nikterak složité a tak se brzy rozmohlo i na našem území.

Zpracování konopí, kopřiv i lnu je velice podobné. Krásným příkladem zjednodušeného pohledu na zpracování těchto surovin je pohádka Jak Krtek ke kalhotkám přišel, kde je dětským způsobem vysvětlený postup zpracování lněného textilu od suroviny po výrobek. Když se ale oprostíme od pohádek a pustíme se do práce, zjistíme, že to rozhodně není až taková zábava a příjemné trávení času.

Po posekání celých rostlin je potřeba surovinu máčet. Účelem je, aby se ve vodě rozmnožily bakterie, které zajišťují hnilobný proces a svou činností tak rozvolnily stonky rostlin. Máčení probíhalo obvykle v potoce nebo jiném podobném zdroji. Modernější pojetí nabízí různé nádrže se studenou nebo i ohřívanou vodou ale za nejzajímavější považuji způsob, kdy se posekaná surovina prostě nechá ležet na poli, kde se musí jen pravidelně obracet, a podzimní deště případně sněhová nadílka svou práci také odvede spolehlivě. Když jsou stonky dostatečně rozvolněné tj. asi za 30 – 40 dní je potřeba je vyprat a zbavit všech hnijících zbytků.

Kopřivy po máčení; foto Pořešín

Dalším krokem je sušení a následné lámání, kdy se uvolní poslední zbytky pevných částí stonku a stonek už začne být poddajný. Rozlámání se provádí buď přes nějakou tyč, nebo na ruční lamačce. Ruční lamačku si je možné přestavit jako tři prkna na sobě s tím, že dvě krajní jsou pevné a prostřední je mezi nimi uloženo pohyblivě na čepu. Prostřední prkno nesmí přesně vyplňovat mezeru, musí být výrazně menší a mít důsledně otupené hrany, aby rostliny nestřihalo, ale jen lámalo a drtilo.

Poslední operací zpracování suroviny je česání. Češe se na tzv. vochli. To je ocelový, nebo dřevěný plátek s velkými hroty, přes které se šviháním a tažením svazkem rozlámaných stonků odstraňuje všechen nežádoucí materiál, jako jsou zbytky stonku, nebo neforemná vlákna a všechna zbylá vlákna se hezky narovnají a učešou. Česání je ale velice prašné a kvůli tomu se údajně lidé provádějící tuto nevděčnou práci nedožívali kolikrát ani čtyřiceti let. Zvláště pak provazníci, kteří nepoužívali žádné ochranné pomůcky jako respirátory, nebo alespoň roušky a pracovali v takto prašném prostředí dlouhodobě. Po rozčesání tedy máme v ruce hotový polotovar.

Vyčesané konopí; foto Pořešín

Takovýto polotovar mohli pro svou práci využívat provazníci a přadleny. Pokud se ale budeme držet textilní výroby, přichází na řadu právě spřádání. Přede se buď na technicky dokonalejším kolovratu nebo na jednodušším a pomalejším vřetánku. Principem předení je skrucování malého množství vláken, která se tím do sebe navážou a vytvoří přízi. Pokud je pro další využití příze příliš jemná, je možné ji skát. To znamená že se „sepřede“ více jednotlivých přízí do sebe.

Zpracovaná konopná příze; foto Pořešín

Živočišná vlákna

Nejčastějším a nejznámějším zástupcem je ovčí vlna. Používaly se ale i jiné materiály jako třeba koňské žíně (ty ale především k výrobě a opravě rybářských sítí) nebo chlupy prakticky jakéhokoliv zvířete (psa, kočky, větších hlodavců), které jsou dost jemné a dlouhé na to aby se daly zpracovat, nebo třeba lidské vlasy. Ve svaté zemi bylo třeba běžné zpracování velbloudích chlupů.

Zpracování ovčí vlny by mělo začínat už u střihání ovcí, kdy střihač oddělí ty nejvíce špinavé chlupy a zbytky sena, semen rostlin a vůbec věcí, které na sebe ovce nachytala a které nechceme zpracovávat. Pokud se tohle neudělá už u střihání, je velice vhodné to udělat alespoň dodatečně, protože nám to při praní ušetří mnoho práce.

Dalším krokem je praní vlny. Dřív se na potoce postavily z kamenů hráze, před které se přebraná vlna nasypala a nechala se máčet. Po nějaké době, když se odplavila většina výkalů, se vlna dočistila ručně. Pokud nebudeme prát v potoce, ale v nějaké nádobě, je potřeba vlnu nejprve naložit do vlažné vody a pár dní jí nechat ležet, potom se přendá do jiné nádoby a pere se. Nejjednodušší způsob praní je opět jí nechat ležet na zemi, ohradit jí aby se neuletěla, když foukne vítr, a nechat jí několikrát propršet. Po vyprání se vlna suší.

Vypraná ovčí vlna; foto Pořešín

Vypraná a usušená vlna se musí česat nebo mykat. Česání se provádí na páru nástrojů podobných krátkým hrábím nebo vochlím a myká se na ručním kramplu. Rozdíl je ve výsledném uspořádání vláken. Ruční krampl je vlastně pár upravených prohnutých kartáčů s ocelovými štětinami. Touto prací se rozvolní zamotaná vlákna a uvolní poslední zbytky nečistot. Je to opravdu zdlouhavá práce, obzvláště pokud se česance mají dále zpracovávat předením, musí být dokonale rozvolněné. Veliké urychlení práce nabízí moderní bubnové česačky, které jsou ale velice drahé a pro rekonstrukci pro svou modernost nevhodné.

Česání vlny; foto Pořešín

Rozčesanou vlnu potom můžeme buď začít plstit, barvit anebo spřádat. Předení je velice podobné jako u rostlinných vláken, čili buď na vřetánku nebo na kolovratu (kolovraty jsou specializované vlnařské nebo lnářské – vypadají stejně a fungují stejně, jen ty vlnařské jsou pomalejší). Po sepředení máme zase připravenou přízi, kterou můžeme podle potřeb skát dohromady a pokud potřebujeme, tak barvit.