Plátkové

Mezi plátkové nástroje patří především šalmaj a dudy. Ladily pomocí posunování strojku - plátku dovnitř nástroje a ven. Princip hry je takový, že plátek musí být mokrý, aby resonoval. Barvu a výšku tónu určuje hráč pomocí stisku rtů. Obecně platí, čím delší nástroj, tím hlubší zvuk.

Šalmaj je dřevěný dvouplátkový dechový nástroj. Vyvinul se z antického nástroje aulos a je předchůdcem dnešního hoboje. Jedná se spíše o nástroj hlasitější a to z důvodu kónického vrtání konce šalmaje. Existovalo i válcovité, méně rozšířené vrtání, které dělalo jemnější zvuk. Těmto šalmajům se pak mohlo říkat douchaine. Eustach Deschamps, žák Guillauma de Machaut oplakával mistrovu smrt a zmínil tichý nástroj zvaný chalemie. Může se na šalmaj hrát i se vzdušnicí. Což je jakýsi kryt, který má nahoře díru. S vzdušnicí se intonace a barva nedá tak dobře ovlivnit, ale šetří se plátek, který pak není v tak častém styku s lidskými slinami a neopotřebuje se tak rychle.

Šalmaj s píšťalkou; foto Pořešín

 

Podobně fungoval platerspier, ale místo vzdušnice obsahoval maličký měch, který se nafoukl.

Dudy fungují na principu šalmaje. Přednička je vlastně šalmaj, zasazená do hlavice, která je napojená na vak, do kterého se fouká vzduch. Jako stálým doprovodným tónem sloužily tzv. borduny - hlubší tóny, určující tóninu. Buď byl jeden a hrál finálu (tonálu, hlavní základní tón „d“), či dva a tyto svíraly čistou kvintu (př. d, a), či tři (pak krajní svíraly oktávu a prostřední byla kvinta - d, a, d). Dále se dudy vyvíjely tak, že místo dýchání, se přistavil měch a dmýchalo se do něj rukou (tzv. Královské dudy). Výhodou je volné hrdlo, které se dalo použít k zpěvu, a zpěvák sám sebe mohl pomocí dud doprovodit. Pokud si kladete otázku, proč chodské lidové dudy mají na hlavici vyřezávaného kozla, tak je to buď proto, že se vak vyráběl z kozí kůže, nebo proto, že pro mnohé tento nástroj byl nástrojem ďábla, něčeho nečistého a nemravného. Princip hraní je založen na udržení stálého tlaku ve vaku. 

Dudy; foto Pořešín

Hra na dudy; foto Pořešín

 

Dechové

Dechové nástroje byly ty nejjednodušší z hlediska výroby a hraní. Dají se vyrobit i z malého kousku dřeva, ale nedají se ladit.

Flétna velice často k vidění na různých iluminacích a vyobrazení muzikantů. Lze vytušit, že středověká flétna, byla vlastně jednoduchý kus vydlabaného dřeva. Dnešní běžná flétna je až barokního typu. Zde platí pravidlo, čím jednodušší, tím lepší. Z pohřbu Machauta, Eustach Deschamps jmenuje i flétnu tzv. traversaynes čili příčnou. Někde se dokonce objevuje příčná kovová flétna, ale ta jen ojediněle a to ve 13. stol. a zmiňuje ji Adent le Roi v Roumans de Cleomades.

Hra na píšťalku; foto Pořešín

Dalším možným nástrojem mohly být zvířecí rohy. Nejčastěji kravské. Vyvrtaly se do nich otvory, stejně jako do dřeva při výrobě flétny. Vyrobil se ze dřeva zobec, na stejném principu jako u fléten. Ten byl pak napasován na širší část rohu.

Na iluminacích je možné vidět různé dlouhé trubky. Zvuk se vydal tzv. „prděním“, Podobně, jako se dnes hraje na žesťové nástroje.

Smyčcové

Na tyto nástroje se hraje pomocí smyčce na natažené struny. Struny se vyráběly ze střev. Smyčec nebyl rovný, ale ohnutý do luku s koňskými žíněmi.

Fidula nebo fidle je předchůdce houslí. Na rozdíl od dnešních houslí měla fidula plochou horní a spodní desku, měla spíše oválný tvar, místo vyřezávaných „f“ jen oválné otvory. Počet strun byl libovolný, nejčastěji od tří do pěti. Ladění strun bylo buď kvintové, či dva opakující se tóny akorát s oktávovým rozdílem (např. g, d1, g1, d2).

Fiduly; foto Pořešín

Princip hraní je jednoduchý. Smyčec má žíně-koňské. Žíně namažeme kalafunou-čili smolou stromů, tím zhrubíme povrch žíní a začne nám o struny, které dříve byly střevové, drhnout. Zde platí podobné pravidlo jako z hraní na dudy. Vyrovnat poměr tlaku a tahu smyčce. Nedřít ale ani nešustit příliš slabým tlakem. Vyvarovala bych se velkého vibrata levé ruky. Čím jednodušší hraní, tím hezčí. Zvuk fiduly samotné je velice zajímavý a netřeba ho kazit velkým zdobením.

Hra na fidulu; foto Pořešín

Niněra má duté a ploché tělo jako fidula. Je založena i na stejném principu. Smyčec však nahradí kotouč, kterým hráč otáčí pomocí kličky na boku nástroje. Místo prstů levé ruky mačká klapky, které zkracují struny, a tím ovlivňují výšku tónu. Kotouč se též maže smolou, aby lépe rozechvěl struny.

Trumšajt je podlouhlá dutá skříň, na kterou se hraje smyčcem. Vyvinul se z monochordu - nástroje, který používali v antice, pro počítání intervalů a různé matematické propočty. Mívá jednu, dvě, zřídka tři struny. Většinou v  rozsahu kvinty. Má charakteristický bzučivý zvuk.

Drnkací

Žaltář (psalterium, kantele) byl obdoba harfy, jen s tím rozdílem, že struny byly nataženy na dřevěné desce, která byla dutá s otvory pro lepší resonanci. Název kantele pochází pravděpodobně z Finska. Názvy se měnily, dle tvarů nástrojů, či dle zemí. Na struny se pouze drnkalo, nehmataly se žádné hmaty.

Quinterna neboli gitar, guitarra, guiterne, quinterne, kitare, gitere, pietystrun… Šlo o nástroj, dnes podobný kytaře. Měla ploché desky, slzovitý tvar. Počet strun nebyl daný, původně 3 – 5, posléze se ustálil na čtyřech. Ladění je obdobné, jako u fiduly. Hra spočívala v mačkání strun - „akordů“. Podobným nástrojem je citola.

Cetera byla založena na opačném principu než fidula, niněra, quinterna či citola. Která struna se zmáčkla, ta nehrála. Tvar obdobný byl obdobný jako žaltář nebo kantele, avšak s otvorem před kolíčky kvůli prostoru na tlumení strun.

Bicí

K dozdobení hudby byly ideálním doplňkem různé zvonky, chřestidla, triangly, rolničky…

Na vyobrazeních můžeme pozorovat různé druhy bubínků, vždy se jednalo o dutý kus dřeva, na kterém byla natažena kůže. Bubínek se ladil pomocí kolíčků, které se protáčely po bocích v provazech a ty vypínaly kůži, jak bylo potřeba.