Počátky středověké hudby se začínaly postupně objevovat od pádu říše Západořímské (476). Postupně se objevují typická vývojová období odpovídající technickému pokroku nebo „náladě“ místního obyvatelstva.

Prvním uceleným obdobím je tzv. organální období datované přibližně od 8. do pol. 12. století. Stále je v oblibě gregoriánský chorál (jednohlas), ale postupně se začíná objevovat i druhý hlas. Tyto dva hlasy jsou nazývány vox principalis (hlavní hlas, nejvyšší) a vox organalis (druhý hlas, doplňuje první v paralelní kvintě, kvartě, oktávě). Z názvu tohoto druhého hlasu je pojmenováno celé období. Další vývoj v organálním období je přesun hlavního hlasu - vox principalis do spodních poloh. Dostal název cantus firmus (stálý zpěv), tento zpěv se většinou vybral z nějakého gregoriánského chorálu, již napsaného a nad ním se začaly tvořit vedlejší hlasy (discanty). Dle počtu hlasů také dvojhlasy - duplum, trojhlasy - triplum, čtyřhlasy - quadruplum. Zprvu jako punctum contra punctum tj. nota proti notě, stejné rytmické hodnoty, žádné složitosti. Pak se vedlejší hlasy začínaly tvořit v kratších rytmických hodnotách, více zdobení, avšak cantus firmus byl stále v delších rytmických hodnotách. Více zdobenému vedlejšímu hlasu se pak říkalo cantus floridus (květnatý). V tuto chvíli, kdy se začínaly hlasy rytmicky lišit jeden od druhého, bylo zapotřebí je lépe zapsat a to dalo vzniknout modální notaci (konec 11. století). Jako příklad můžeme uvést sbírku svatojakubských zpěvů - Codex Calixtinus z kláštera v severním Španělsku Santigo de Compostella.

Následující období Notre Dame je pojmenované po slavné katedrále, odkud vychází. Jde o období od pol. 12. do pol. 13. stol. Oblibě se stále těšilo organum, ale vznikají i další nové formy. Conductus (několikahlasý) zpívají 2-4 hlasy, ve všech hlasech stejný rytmus. Cantus firmus (hlavní spodní hlas) autoři nepřebírali z gregoriánského chorálu, ale vymýšleli si své. Moteto je způsob, kdy každý hlas měl svůj rytmus, dokonce i svůj jazyk. Například cantus firmus byl přebrán z gregoriánského chorálu, jeden discantus byl mariánský zpěv a jiný discantus byl ve francouzštině. Z tohoto období stojí určitě za zmínku sbírka Carmina Burana (1230), Cantigas de Santa Maria (sbírka 1221-1284), či Cantigas de Amigo (13. stol.).

Období ars antiqua se odehrává od pol. 13. stol do roku 1320 a ve svých počátcích se částečně kryje s předchozím obdobím Notre Dame. Důvodem tohoto splývání je užívání stejné formy, avšak obsah hudby ars antiquy měl již novodobý ráz. Hypotetickým dělícím bodem je počátek užívání černé mensurální notace. Začínají se užívat tercie a sexty v dvojhlase, naopak paralelní kvinty a oktávy se staly neoblíbenými ba nežádoucími. Na výsluní se dostává instrumentální hudba. Název pro toto období je odvozen z traktátu Phillipa de Vitry, který uvádí nové období (ars nova) a staré období (ars antiqua).

Tímto se dostáváme k onomu novému umění – ars nova odehrávajícího se v letech 1320 – 1420. Zde došlo k velkému rozdělení stylu hudby v jednotlivých zemích. V Anglii měla hudba v tomto období spíše lidový ráz, Francie byla spíše výrazně rytmická. Oblibou se stala tzv. izorytmie - rytmický vzorec „talea“ který se neustále dokola opakoval, byl to jakýsi podpůrný doprovod. Tuto techniku měl v oblibě i de Machaut. Pro Francii byla také typická zvláštní harmonie, někdy až nečekané konce frází, až skoro disonanční. Z dnešního pohledu tomu málokdo přijde úplně na chuť.

A protože docházelo k výraznému zesvětšťování, užívaly se nové světské formy.

Chanson je vícehlasá polyfonní píseň, kde si všechny hlasy byly rovny, každý hlas měl svůj text, svůj rytmus, hlasy se jakoby překřikují. Rondeau je píseň s refrénem, který se zpíval sborově, a sloky zpívali jednotlivci. Chasse je polyfonně zpracovaná píseň imitující zvukomalbu lovu (výkřiky, štěkot psů, výstřely)

Novými duchovními formami je missa nebo moteto (conductus se stal méně oblíbeným).

Konec období středověké hudby se nedá vymezit určitým rokem, protože kultura každé země se rozvíjela jinou rychlostí. Například v Itálii se začíná renesance v hudbě objevovat už po roce 1300 (tzv. italsky „trecento“, volným překladem „třináct a dále“), kdežto v Čechách se renesance objeví až po husitských válkách a to ke konci 15. století. V Nizozemí dávali přednost duchovní hudbě a nástrojům moc neholdovali, dokonce v chrámech nástroje zakazovali. V již zmíněné Itálii se světská instrumentální hudba naopak cenila, různá Saltarella (tance) apod. Je tedy nerelevantní toto srovnávat.