Opasek

Opasek byl nedílnou součástí šatníku šlechticů i prostého lidu. Šlo o módní i velmi praktickou záležitost, protože se využíval ke stažení oděvu i k zavěšení různých pracovních potřeb, v případě šlechtice třeba i meče. Opasek mohl být i jakýmsi symbolem jako třeba rytířský pás.

Na počátku 14. století byly módní tenké pásky okolo šíře 1-2 cm, nošené v pase nikoli na bocích a s dlouhým volným koncem. Zažité představy o středověkém páse širokém téměř desítky centimetrů a zapínaném na sponu či šněrovačku jsou záležitostí částečně módy Karla IV. nebo úplně scestné.

Dle movitosti majitele se mohlo jednat pásek kožený, tkaný na karetkách nebo stávku či o obyčejný provaz stažený na uzel. Pásy se mohly potahovat drahou látkou nebo zdobit kovovými nýtky s různými motivy, nejčastějším zdobením ale bylo prosté vytlačování do kůže a barvení.

Spínání pásku se provádělo jednostrannou sponou. Spony se odlévaly nebo kovaly, případně i potahovaly drahými kovy. Volný okraj pásku se mohl zdobit kovovým nákončím sladěným se sponou. Nejobyčejnější varianta ale bylo vázání, kde není potřeba žádných dalších prvků, jen samotné kůže. Toto vázání bylo asi běžné u prostých lidí a paradoxně u šlechtických pásů pro zavěšení meče. Šlo pravděpodobně o tradiční záležitost, která se udržela ze starších dob. Karetkové a jiné tkané pásy mohly být záležitostí domácího pohodlného oděvu nebo opět prostých lidí a vázaly se asi na uzel.

Rukavice

Rukavice byly běžnou součástí oděvu šlechty i prostých lidí. Ochrana rukou před zimou nebo drobnými poraněními při práci byla samozřejmostí stejně jako v dnešní době. Navíc mohly být jemné rukavice i ozdobou dámy, což se udrželo ještě do poloviny 20. století, ale dnes již téměř vymizelo.

Jedny z mnoha jsou teplé zimní rukavice, které se v nepřívětivém počasí a na cestách hodily každému. Tyto rukavice jsou často zobrazovány jako tzv. palčáky nebo tříprsté v různých barevných provedeních – mohly být šité z kousků vlněného sukna, plstěné nebo z pleteniny. Téměř vždy jsou zobrazeny jako krátké, sotva k zápěstí.

Pracovní rukavice jsou často zobrazovány také jako tříprsté. Těžko soudit, jestli byly látkové nebo kožené, možná oboje. Dle mého názoru nebyla zvláště u prostých lidí striktně vymezena hranice teplých a pracovních rukavic. Mohli v zimě užívat kožené rukavice s vnitřním kožíškem i pro práci venku. Toto jsou jen spekulace vyvozené z nepříliš detailních iluminací a jiných vyobrazení.

Cestovní jezdecké a sokolnické rukavice jsou již vyobrazovány v klasické pětiprsté variantě. Pravděpodobně šlo o stejný typ dlouhých kožených rukavic. Tyto rukavice oblékali jen urození a lidé s dobrých postavením – lov a cestování přeci jen nebyla záležitost kde koho. Lovecké rukavice jsou vidět i u dam, které je nosily jako ochranu před podření rukou od otěží spíše než jako sokolnické. Co se týče materiálu, dá se odhadovat, že kůže byla jemná a splývavá – asi kůzlečina či jehněčina – a velmi často zobrazována v bílé barvě. Mohlo jít o módní a nákladný druh bílého činění, které nás odkazuje opět k rozdílům kvality materiálu u šlechty a prostých lidí.

Nesmíme zapomenout také na stav duchovní. Je známo, že duchovní od kněze až po papeže oblékají rukavice dodnes. I ve středověku šlo o jemné látkové a úpletové rukavičky, velmi často hedvábné a  bohatě zdobené. Na cestách a v zimě oblékali asi také cestovní i teplé rukavice.

Tašvice

Tašvice byly nedílnou součástí denního oděvu a to z jednoho prostého důvodu – nebyly kapsy, jak je známe dnes. Tašvice tak sloužily pro ukládání drobností denní potřeby a nosily je v různých provedeních všechny vrstvy.

Tašvice a různé váčky mohly být různých forem a velikostí dle potřeby a účelu. Nejjednodušší variantou je obyčejný pytlík s dírkami při horním okraji, kterými se protáhne tkanice. Ta pytlík stáhne a zároveň se za ni pytlík zavěsí k opasku. Tato verze ale skýtá určitou nepraktičnost, protože se zamotává tkanice při chůzi a váček pak nejde jednoduše otevřít. Tak asi vznikl další typ tašvice, která má poutko pro zavěšení a stažení zvlášť. Pak se objevují různé tašvice s překlápěcím víčkem nebo se stahováním a ozdobným kulatým víčkem. Všechny tašvice bylo velmi módní nosit na dlouhé tkanici téměř u kotníků, což je dost nepraktické.

Na počátku 14. století se začínají rozšiřovat i kožené tašvice připevněné poutky na opasek. Jde o výhradně pánskou záležitost, k vidění jsou i u poslů – proto se domnívám, že mohlo jít původně o pevné cestovní „příruční zavazadlo“. Tyto kožené tašvice se později velmi rozmohly a v druhé polovině 14. století se nosily v kombinaci s tzv. varlatovými dýkami.

Zdobení probíhalo opět v rámci možností majitele od prostých lněných váčků až po vyšívané hedvábné kusy s perlami a kameny. Zdobilo se drobnou nebo i celoplošnou výšivkou, samotná tkanice mohla být zdobným prvkem nebo se připevňovaly různé štětičky či rolničky.

Prsteny

Prsteny odedávna neslouží jen jako prostá ozdoba, ale i jako nositelé určitého významu: ochranného, záslibného či náboženského. Známy jsou prsteny ve formě prostého měděného kroužku až po zlaté z ozdobných rytím a kamenem. Opět se zde uplatňuje princip různé kvality v závislosti na movitosti majitele. Prsteny a potažmo šperky byly na počátku 14. století z principu jemné a subtilní konstrukce, nikoli masivní, jak se někdy mylně vykládá. Prsteny konkrétně se skládaly z jemného kroužku a spíše menšího kamene nebo jen rytí – často nápisy náboženského nebo mytického charakteru. Nachází se také trochu větší prsteny s čistou nebo rytou ploškou namísto kamene.

Další šperky – spony, brože, odznaky

Další kovové šperky mohly být různého charakteru, nejčastěji to byly oděvní spony (na cotte, surcotte nebo plášť) nebo různé brože a odznaky. Ty se odlévaly z poměrně široké škály kovů, opět dle movitosti majitele, a poté se mohly ještě dodatečně rýt nebo jinak zdobit kameny či smaltem.

Speciální kategorií jsou tzv. poutní odznaky, které se prodávaly na známých poutních místech po celé Evropě, a poutník si je mohl pořídit na památku. Nosily se pak na místo brože na oděvu nebo na klobouku.  Nejvíce odznaků je ale dochováno až z druhé poloviny 14. století a dob mladších. Původně se z poutních míst vozily různé artefakty typické pro dané místo; nejznámější je asi Svatojakubská mušle jako symbol poutě do Santiaga de Compostela.

Růženec

Možná tato část bude trochu zavánět kacířstvím, ale růženec opravdu byl částečně považován za šperk. Na počátku 14. století ještě neměl ustálenou podobu a bylo tedy na jeho nositeli, jakou zvolil formu či materiál. Nebylo ani povinností nosit na růženci křížek a mohla to být tedy jen šňůra korálků s jedním odlišným (velikostí, barvou) nebo jiným prvkem označujícím počátek. Samozřejmě, že sloužil růženec především k modlitbám, ale tato volnost formy dávala podnět lidské tvořivosti a u některých i možnost ukázat růženec spíše jako šperk. U movitých šlechticů tak mohly růžence být navlečeny z perel, vzácných kamenů a skleněných či kovových korálků. Růženec se pak přišpendlil na prsa, aby byl pozorovatelům lépe na očích – a samozřejmě to církvi nebylo zrovna pochuti. Prostší kusy mohly být z korálků dřevěných nebo kostěných, různě barevných a možná i pár skleněných, opět  dle postavení nositele.

Díky neurčenému počtu korálků-modliteb i délka růžence byla různá a nebylo ani nutné mít šňůru svázanou do kruhu. Dělil se pak na oddíly stejných korálků a ty byly odděleny odlišným korálkem, aby se v modlitbách lépe orientovalo. Často počet oddílů i počet korálků v nich byl symbolickým číslem více či méně nábožensky pojatým a i jejich násobek mohl dávat symbolické číslo. Např. tři jako trojjedinost, čtyři jako čtyři evangelisté, dvanáct jako počet apoštolů.

Špendlíky

Špendlíky byly nutnou součástí denního oděvu hlavně dam, ale i pánů. Dámy i prosté ženy si špendlíky připevňovaly šlojíře i ostatní účesy a pokrývky hlavy. Ve složitém účesu mohla pak dáma mít i stovky špendlíků. Větší a pevnější kusy se pak používaly na sešpendlení šatů, když bylo potřeba je vyhrnout nebo na připevnění dalších ozdob – jako třeba růžence. Samotný špendlík pak také vypadal dle postavení nositelky – od hrubých kusů bez výrazné hlavičky po jemně tepané se skleněnou hlavičkou nebo perlou.

Pánové špendlíky používali stejným způsobem, i když z logiky věci asi jen na připevnění ozdob či šatů.